Projekt X – Planeta Chile

Chile jsme si vysnili. Tak pečlivě jako do Chile jsme se na žádnou jinou expedici v rámci projektu Světem na kole nepřipravovali. Ladili jsme každý detail harmonogramu, časové návaznosti, nastudovali desítky materiálů o místech, která jsme chtěli navštívit, mnoho desítek hodin příprav, ladění techniky a vybavení. Prostě jsme tomu dali fakt moc.

Chile byla expedice, která pro nás byla úplně jiná než předešlé. V jiných místech, kde jsme natáčeli jsme využili námi dříve prověřené průvodce, měli jsme mnohem větší jistotu, že vše klapne. Sehnat někoho fundovaného, místa dobře znalého, k tomu obětavého a pohodového nebylo úplně snadné. Už jsme měli letenky, vyřízená povolení na vstupy, potvrzené rezervace ubytování, objednány auta, jen žádného průvodce se nedařilo zajistit. Jednou z posledních možností bylo vyzkoušet sociální sítě Facebook a Instagram. No a světe div se, natrefili jsme na týpka ze Slovenska, který od roku 2016 žije v Jižní Americe. Nebýt Andreje, ano, tak se jmenoval, tak by naše výprava dopadla zřejmě dost katastrofálně. Ještě pojďme na chvilku k Andrejovi, musím vám tohohle chlapíka víc představit, protože v tomhle našem chilském příběhu hrál zásadní roli.

Andrej je z Žilinského kraje a vystudoval IT, tuším v Bratislavě. Mít za průvodce ajťáka, který pořádně neví kde se nachází Vsetín, či dokonce Zlín, by se mohlo zdát jako šílený nápad. Možná i byl, ale i šílený nápad může mít geniální výstup. Andrej se v roce 2016 rozhodl, že projede oba americké kontinenty na kole. Pro start si vybral ten jižní. V Ohňové zemi odstartoval a přes Argentinu a Bolívii se dostal do Atacamy. Nejsušší místo planety ho přivítalo závadou na jeho kole. Snažil se ji opravit, ale nešlo. Neměl potřebné vybavení. Atacama je opravdu obrovská a je velmi jednoduché se v ní ztratit, a samozřejmě zahynout. Vydal se tedy podle GPS zpátky ve tmě ke stavení, které zahlédl před několika hodinami. Zaklepal na dveře a, a otevřela mu půvabná místní obyvatelka. Tu noc opravoval zřejmě něco jiného než kolo, protože zde už zůstal. Od té doby se věnuje průvodcování pro zahraniční turisty a za Covidu opravoval počítače.

Vše sbaleno, na expedici se vydáváme ve čtyřech. Milana za kamerou doplňuje Adéla, která se na více než čtrnáct dní mění ze zdravotní sestry na zvukařku no a samozřejmě já s Tomášem.

Z Prahy se přesouváme do Londýna a z Londýna do Toronta. Dvě intermezza mezi přestupy trvají více než 14 hodin, což je fakt radost. Nudu jsme se snažili zahnat nějakým tím pivem a internetem. Jak jsme později zjistili, někdy je dobré se nudit a jet podle jízdního řádu. To ovšem nebyl náš případ v Chile. Po 24 hodinách přistáváme v Santiagu de Chile, hlavním městě jedné z nejkrásnějších zemí světa. Tím ovšem naše letecké cestování ještě nekončí. Čeká nás ještě jeden let, konkrétně do města Calama v severní části země. Moje nervozita je více než velká, protože vůbec netuším, jestli na letišti bude čekat náš průvodce Andrej. Když letíme nad Andami, osvěžuji si v hlavě informace z materiálů, které jsem o Chile a životě v ní četl.

Chile, plným názvem Chilská republika je přímořský stát ležící v jihozápadní části Jižní Ameriky. Po celé délce západní hranice je omýváno Tichým oceánem. Na severu sousedí s Peru a Bolívií, na východní straně sdílí hranice s Argentinou. Podle odhadů má cca 19 miliónů a 100 tisíc obyvatel k tomu. Ti žijí především ve střední části země. Hlavním městem je Santiago de Chile a nejen úředním jazykem je španělština. Země má mnoho jedinečných přírodních nej, třeba svým unikátním geografickým profilem – ačkoliv měří v průměru 144 kilometrů na šířku, celkově dosahuje od nejsevernějšího do nejjižnější bodu 4 329 kilometrů. Kromě hlavní části země patří pod chilskou správu i několik ostrovních území v Tichém oceánu, především Velikonoční ostrov. Geograficky se Chile dělí na čtyři části – Andy na východě, úzké pobřeží spolu s Pobřežním pohořím na západě a uprostřed mezi oběma horskými pásy vklíněnou nížinu.

Andrej tam byl. Myslím na letišti v Calamě. Spadl mi ze srdce balvan velikosti Pražského hradu. Máme vypůjčené auto a vydáváme se ze 140 tisícového hornického města do městečka San Pedro de Atacama, které bude několik následujících dní naší základnou. San Pedro je takový Chilský Špindlerův Mlýn. Je plné infrastruktury pro turisty, restaurace, různé typy ubytování, obchůdky se suvenýry, průvodcovské kanceláře. Městečko je díky své nadmořské výšce 2.450 metrů je ideálním místem na aklimatizaci před cestami do výšek kolem 5.000 metrů. Necelé čtyři tisíce obyvatel se v plné turistické sezóně změní na několika násobek. Prostě mumraj jak v Paříži. Cestovatelé z celého světa, kterým vévodí turisté z USA a Německa.

Ubytujeme se v menším bungalovu. Je skromně vybavený, na zahradě za ním je menší bazén, a za ním majitelka pěstuje místní bylinky. Celým prostorem zahrady vede síť zavlažovacích kanálů plná malých stavidel. Zavlažuje ji jednou za 14 dnů, kdy ji soused otevře stavidlo a celá zahrádka je pak cca dvě hodiny zaplavena až do výšky 20 centimetrů. Pak otevře stavidlo paní majitelka a propustí vodu sousednímu farmáři. My jsme tohle na vlastní oči viděli až při našem odjezdu ze San Pedra a měli jsme to v našem plánu vidět na cca 40 kilometrů vzdálené farmě, což nevyšlo z důvodu neplánovaného uzavření farmy.

Nevyšlo toho podle našich plánů mnohem víc. Večer jsme si dali schůzku nad logistikou přesunů celé expedice. První část máme absolvovat v Atacamě, druhou polovinu pak v Ohňové zemi a Patagonii. U panáků místní národní pálenky Pisco v jedné z mnoha hospod čekáme na Andreje. Ten přichází a s naprostým klidem nám říká, že máme menší problém. Nebyl to úplně malý problém, ale problém „jak sviňa“. V den našeho příjezdu totiž začala stávka pracovníků národních parků za zvýšení jejich mezd. To je pro nás neskutečný problém. Veškeré plány na druhu polovinu expedice padají a my musíme řešit náhradní program. Veškerá práce na přípravě expedice bere za své!!! Mě prdne. V noci zkoušíme vymyslet nějaká náhradní řešení. Jestli jsem v něčem fakt světová jednička, tak je to schopnost improvizace v krizových situacích. Dáme hlavy dohromady, vymyslíme nové lokace ve střední části Chile a jdeme spát s myšlenkami, že alespoň tady na severu v nejsušším místě světa máme program, který platí.

Ráno zjišťujeme, že ani první část expedice nebude úplně bez problémů. Ráno totiž začali pro jistotu stávkovat řidiči kamionů. To by se mohlo na první pohled zdát jako informace, která nás nemůže ovlivnit, ale není tomu tak. Náš problém spočívá v tom, že mezi těmi stávkujícími řidiči jsou i ti, kteří rozvážejí pohonné hmoty. Tržní ekonomika se tady ukazuje v praxi rychlostí u  ás nevídanou. Když se u nás zdraží benzín o dvě koruny, tak skoro padá vláda. Tady? Během dne stoupne PHM o desítky procent, další den je skoro dvakrát dražší. Což o to, to bychom ještě asi nákladově ustáli. Horší je, že je reálná hrozba nedostatku PHM a tvoří se fronty. Každopádně jsme měli plnou nádrž, což by nám mělo na tři dny ježdění tady vydržet, tak vzhůru do neznáma.

Druhý den začínáme pěkně zostra. Kola na terénní Pickup a vyrážíme do ďáblova údolí nedaleko San Pedra. Vybíráme si jízdu pouštním trailem, který začíná u kostelíku barvy čerstvě napadlého sněhu u indiánské usedlosti. Než se vydáme na ďábelskou jízdu peklem, montujeme ve stínu pod skalou kola. Zjišťuju, že mám bike po letu trošku poškozený, největší problém je kotouč přední brzdy. Než ho alespoň trošku narovnáme, tak uběhne dost času. Na trail tak přijíždíme před polednem. Tady pochopíte, co to je jízda ďáblovým údolím. Je to fakt peklo. Výheň je o teplotě nad 40°C, stín neexistuje. Do toho natáčíme a musíš se sem tam vrátit a vytlačit kolo zpět do kopce. Úplně vyprahlí přijíždíme k autu a na chvíli se položíme do horské říčky se ochladit. Zážitek nemusí být pozitivní, stačí že je intenzivní, aby sis ho pamatoval celý život. Tohle byl právě jeden takový.

Třetí den vyrážíme na nejvýše položenou gejzírovou pláň na světě. Jmenuje se Tatio a je zároveň třetí největší gejzírovou oblastí na planetě. Jedeme před pátou ráno, abychom gejzíry stihly ve vysokých vývěrech horké vody, než se oteplí zemský povrch. Jenomže. Jenomže to bychom ráno nesměli objevit francouzskou pekárnu a kavárnu. Ty croissanty a výborné kafe nás zdrželo poprvé. Pak po cestě bylo jezero plné růžových plameňáků, kteří začali se svitem Slunka doslova hořet v nádherných barvách. Podívaná jak s National Geografic. Za chvilku stojíme znova, protože ta vyhlídka na sopky v dálce byla v ranním oparu neskutečná. A tak až kolem půl desáté kupujeme lístky, a jdeme do země gejzírů na návštěvu. Opravdu jako z nějakých fantasy filmů, těžko popsatelná krása. A to i přes to, že dosahují výšky kolem dvou metrů. Neuvěřitelné je, že se v těch horkých vodách pohybuje místní zvěř. Říkáme si, že když tahle zvířata to vydrží, tak musíme i my. Po více než třech hodinách opouštíme El Tatio a jdeme zkusit najít místo na koupání. Jen pár kilometrů dole pod geotermální plání, která se nachází v nadmořské výšce 4.200 metrů odbočujeme z hlavní silnice k termální říčce.  Než tam vlezeme, zkoušíme kousek od pramene uvařit vejce. Daří se to docela dobře. Voda je fakt horká a tak postupujeme dál po proudu a řešíme kde se ponoříme sami. Po několika stovkách metrů jdeme na to. Pořád má voda ale přes 40°C a tak i naše těla jsou za chvíli skoro uvařená. Večer ještě nahlédneme do Kaktusového údolí. Nádherný pěší trek kolem říčky obklopené velkými kaktusy nakonec navštívíme v dalších dnech, protože bych to nebyl já, abych neuklouzl a nevzal do dlaně kaktusovou „větvičku“. Tom mi vytáhne tak 40 bodlinek a rozhodujeme se vrátit do San Pedra.