MTB Lesotho 2018

African Riders, aneb Valach a pár Švédů v Africe 2

Rok se s rokem sešel a v hlavách se nám s Miro Kravkou ze SAFRA-GO honil plán na další MTB africké dobrodružství… I přes počáteční problémy se nám nakonec podařilo skloubit Mirkovy pracovní povinnosti v JAR a společně s Terezou Votavovou a Tomem Tóthem jsme měli odletět za chlapama do JAR 31.1.2018. To se nakonec podařilo.

Podobně jako v roce 2017 jsem byl plný očekávání a hrozně moc jsem se těšil. Až teď s odstupem času vím, že se Zbyňkem Duchoněm jsme v loni opravdu byli daleko za hranicí rizika a tak velké dobrodružství se jen tak nepodaří zopakovat. Nicméně expedice MTB Lesotho 2018 byla doslova úplně „boží“ a byla především o ježdění a už ne tolik o hledání trailů. I když popravdě, i nyní jsme objevili úžasné traily, které doslova zvou k opakované návštěvě.

Ale od začátku.

Den 1 „Když nespíš 39 hodin“.

30-tého ledna ráno vstanu cca v půl sedmé, probudíme doma děti, šupky hupky s nimi do školy. Já ráno rychle otočím Velké Karlovice autem do práce. Vyzvednu pojištění, začínám rychle balit věci. Loni jsem to chystal 14 dnů dopředu, teď jsem si jen dva dny před tím vytáhl futrál na bike, půjčil od Zbyni GO-PRO, dokoupil léky do lékárny. Jedu jako průvodce do zemí, kde se zdravotnictví zrovna neprovozuje na nejvyšší úrovni, takže radno nepodcenit. Loni jsem měl zapůjčeny kola od RockMachine, letos jsem sedlal díky nabídce českého zastoupení ORBEA Occam AM 35. Politika sice do bike prostředí úplně nepatří, ale říkal jsem mu Okamura.

Tomáš Tóth je špičkový manažer a zároveň špičkový biker, v minulosti proháněl na bikrosových drahách třeba Michala Prokopa. Tom přípravu rozhodně nepodcenil. Vzal prakticky všechny náhradní díly na bike, kromě rezervního rámu J. Jeden telefonát s ním v den odjezdu pro potvrzení nástupu do vlaku v Brně. Vše klape.

Jiný je to s Terezkou Votavovic. Tahle biková slečna je profláknutá jako KOLONA KEMP GIRLS. Už se známe právě díky jejím dívčím kempům u nás na Valašsku nějaký ten pátek. Trošku mi připomíná mě, akorát chodí v sukni. Teda ne že by byla škaredá a vousatá jako já, ale je už akcemi protřelá a tak je její přístup k přípravě trošku punk, myšleno pozitivně a s nadsázkou. Volá z Prahy cca ve 14 30, jestli bych jí nevzal camel bag na vodu, a nebyl schopný jí vyřidit pojištění. To už opravdu nedám.

Zatím co Terka fasuje kolo ve Spešlu, tak já doma dobaluju věci a už teď mám depku z toho, kolik budu platit za nadváhu. V 18 30 mě Adélka veze do Brna na vlak do Vídně. Na hlaváku v Brně se cítím méně bezpečně, než v blízkosti afrického slumu plného černochů. Mám strach, aby mi kolo někdo neloupl ještě dřív, než budu daleko od ČR. Přijíždí vlak a já se vítám s Tomem. Ve vlaku dáváme pivo a než se nadáme, vystupujeme na hlavním vídeňském nádraží. Metro přímo na letiště. Máme šest hodin do odletu. Zabíráme barové stoličky v předzahrádce zavřeného baru a snažíme se na chvíli zavřít oči. Nejde to. Takhle v baru sem tam dokážu strávit nějakou tu hodinku či pracovní směnu bez problémů, nicméně bez konzumace čehokoliv je to docela utrpení. Komunikujeme s Terkou v autobuse, jestli nemá zpoždění. Nemá. Odbavení, převážení bagáže a přes Amsterdam směr Johannesburg. Letět přes den není na vzdálenost 12 tisíc kilometrů úplně ideální volba. Nakonec přistáváme a zde na nás čekají další tři členové výpravy. Mirek, jeho skvělý brácha Tom a neuvěřitelně ukecaný Jéňa. Den jedna končí na hotelu v Johanesburgu u panáka ginu. Jeník do sebe klopí vodku jak Boris Jelcin v době své největší slávy a mele a mele. Usínáme.

Den 2 „Hra na Popelku“

Ranní vydatná snídaně, skvělý pocit, že mě po uvítacím drinku nebolí hlava, montáž kol a dva terénní offroady naložený směr jihojihovýchod na půl cesty mezi krásným městečkem Clarens a národním parkem Goldengate. Cestou vzpomínám na loňský rok se Zbyňkem Duchoněm. Krajina mě opět pohlcuje neskutečnými výhledy. Od Johanesburgu pozvolna stoupáme do výšky 1800 m.n.m. Tentokrát nebydlíme v kruhových chatrčích, které se v afrikánštině nazývají randewale, ale v objektu, který připomíná skromnou protestanskou modlitebnu.

Tři noci budeme trávit na Bokpoort Game Farm obklopené nádhernými horami, napajedly pro divoká zvířata. Ještě první den přemýšlím, jestli se nevydat na první bajkovačku. Máme tři hodiny odpoledne a jediný co můžeme zkusit stihnout, je hřebenovka nad farmou Rebellia. Loni jsme ji se Zbyňkem dali jízdou na celý den od naší chatrče, nyní jsme se vyšvihli na hřeben za hodinku a půl. Vše jsem si dobře pamatoval a vnitřně mě hřál pocit, že se to Duu TT (Terka a Tom) líbí. Ty scenérie jsou fakt úchvatné. Nepopsatelné… Neopakovatelné… Pecka pecek… Než jsme se vyškrábali na hřeben, tak nás Jéňa natáčel na dron. Cca po půl kiláku jízdy však nějak neupilotoval čtyřvrtulovou kameru a tak málem díky padajícímu dronu mohla být na večeři v místě dopadu dronu pasoucí se zebra. Sjezd dolů je zábava. Těžký technický trail si užíváme až do místa, kde Tomáš při výjezdu ztratil malý šroubek od navigace velikosti špendlíkové hlavičky. Po půl hodině hraní na Popelku a bezvýsledného hledání šroubečku, sjíždíme dolů k naší farmě. Voní večeře a pocity jsou úžasné. Usínáme plni očekávání příštích dnů. V posteli přemýšlím, jak to uděláme zítra s programem. Dohání mě únava z cesty a přebíjí mou snahu plánovat zítřek. Usínám….

Den 3 „Kolopěšky“

Letošní expedici už je o ježdění a na aklimatizaci je nejlepší se rozjet po asfaltu. Horské kolo a asfalt? Ptáte se proč? No proto, že začínáme pěkně zostra ve výšce od 1,9 do cca 2,2 kilometru nad mořem. Trasa je dlouhá 24 km a ve dvou okruzích projíždíme Národní park Goldengate. Vstup i vjezd do něj je jako jinde v národních parcích v Africe zpoplatněn. Vidíme zvířata, která jsou jen v Africe. Jsme u vytržení, stejně jako jsem byl já v loni. Téra s Tomem pozorují každý jejich pohyb, fotíme a fotíme. Trasu jsme zvládli za pár hodin. Dojíždíme k menšímu vodopádu a jen kousek od nás je skupina asi patnácti kusů velkých opic. V jedné z lagun je vidět sladkovodní krab. Jdu se tam za ním trošku zvlažit a potřást mu klepetem. Mezitím přijíždí Tom 2 autem. Dovezl nám boty na pěší túru, schováváme kola. Tenhle pěší trail jsem už v loni šel. Pamatuju si každý krok. Krása střídá nádheru. Ozvěna ve skalních soutěskách je neopakovatelná. Zažíváme spoustu legrace, chrlíme humornou historku za historkou. Docházíme přes divokou horskou říčku zpět k autu. Tom 2 fotí a fotí… Loučíme se s Goldengate a plánujeme na příští rok přechod celého hřebene. Na farmě mezitím Mirek s Jendou testují dron po havárii ze včerejška na natáčení dalšího dne. Ten bude vskutku objevitelský a do jisté míry pro mě premiérový.

My jedem nakoupit do Clarens potraviny. Wi-Fi, které loni fungovalo, je mimo provoz. No to je Afrika. V Clarens je velké outdoorové centrum. Součástí jeho nabídky jsou snad všechny možné aktivity, které chceš v přírodě dělat. Skálolezení, kajaky, rafting, mtb a mnoho dalších. V jejich zázemí, které je velmi inspirativní je i půjčovna biků, průvodcovství a hlavně přehled trailů v okolí. No podle všeho zjištěného vidím, že se máme v Čechách co učit, a to jsme v Africe. V nabídce mtb lokalit je vše, co nás čeká v nejbližších sedmi dnech…

Den 4 „Hledání stínu“

V Africe musíš vstávat brzy, jinak je vše na kole mnohem těžší. Teplota ve dvou kilometrech v deset ráno přesahuje 30 stupňů, traily v této výšce jsou bez stromů a tudíž neexistuje stín.

Čeká nás trail, který jsme se Zbyňkem neprojeli celý. Vyhnala nás tehdy děsivá bouřka a tak to byla pro mě velká neznámá. Nabíráme zpoždění i díky natáčení z dronu. Trošku jsme si nerozuměli a chlapi si spletli brod, který byl na trase trailu a zároveň předmětem našeho natáčení. Byl jsem přesvědčený, že jsem ho popsal dostatečně, nicméně beru to na sebe, protože je málopravděpodobné, že by to tři členové výpravy pochopili blbě, takže jako ostřílený horal jsem se moc v navádění na cíl nepředvedl. Půl hodina zdržení dělá v tomhle horku hrozně moc. Konečně startujeme. Brod překonán, začínáme stoupat ke skalnímu masivu, po jehož hraně za chvíli pojedeme. Bloudím, naštěstí jen asi deset minut a jsme na skalním trailu. Je tu těžší technická pasáž, kterou když neustojíš, tak se budeš poroučet místy i volným pádem cca 30 metrů dolů. Zvuk dronu se ztrácí a my jsme na náhorní plošině a horko nás ubíjí. Hlavně Terku. Je takový horko, že se nám taví přilby na hlavě. Terezka bojuje sama se sebou, Tomáš hltá poměrně natěšeně první kiláky přírodního trailu.

Přijíždíme k velkému stádu pakoňů, natáčíme vtipné video. Tomáš projíždí kolem a statečně se k nim přiblížil. Chvíli to vypadá, že by se mohl živit jako bača. Chvíli. Pakoně však najednou otáčejí směr a začínají vydávat zvuky jako lokomotivy při rozjezdu. To je Tomášův profesní obor. I tak znejistěl a tak rychle jak k těm mohutným zvířatům jel, tak se vrací za námi. Nakonec jsme vyvázli jen s napínavou vzpomínkou a zdoláváme hřeben, pak následný sjezd po skalních plotnách. Fotíme na nich. Trail místy přechází v hlubší koryto a musíme fakt opatrně balancovat, abychom neurvali pžehazku nebo nedrhli klikama o hranu stopy. Jsme zpět u našeho brodu. Ještě se vyšplhat v tom šíleném hicu zpět k farmě. Nejvíc hotová je nahoře Terka, my na tom nejsme o moc lépe. Zachraňuje nás Cola od místní farmářky. Dávam Terce peníze na zaplacení 65 Randů za tři nápoje. Rand je asi kačka sedmdesát. Vrací se s tím, že ji obsluha nechtěla vzít peníze, co jsem ji dal. Platila totiž jelito Eury. No ještě že tak… J. To by se ty tři coly pěkně prodražily. Od srdce jsme se tomu zasmáli a odebrali se balit věci na další lokalitu. Sbaleno. Cestou kupujeme suvenýry v Clarens a i s tímto nádherným místem se loučíme. Sbohem Bokpoort Game Farm, zůstáváš ve mně. Na místní čerpačce doplňujeme palivo a ze zaparkované dodávky vystupuje skupina černošek ve skvělé náladě. Jdeme se s nimi vyfotit. Pózují jako modelky, je to fakt velká psina. Holky vesměs afrických tvarů a rozměrů mají úsměvy od ucha k uchu a ptají se, jestli nechci jet s nimi. No pravda je, že na africké svatbě jsem ještě nebyl a jsou poměrně sympatické. Ale já už jsem jednu svatbu doma na Valašsku absolvoval a nemám v plánu se další účastnit tady ani jako host.. Takže do aut a jedeme dál.

Přijíždíme do další lokality, která se nachází v těsné blízkosti státní hranice Jihoafrické republiky a Království Lesotho. Nese název Camelroc a musím konstatovat, že chci vlastnit pozemky, kde se nachází velký MTB areál a naše další ubytování na dvě noci. Na skalním masivu s těžkým trailem je vidět hlava velblouda, podle kterého má areál jméno, na dalším bloku pak hlava ještěra a dalších zvířat. Scéna jako z filmu Planeta opic. V areálu poskakují antilopy, vznešeně si vykračují dva pštrosy a u dveří našeho skvělého bydlení leží dva velcí mastifové. Jenda chystá drona. Vaříme a těšíme se na zítřek… V roce 2017 jsem se Zbyňkem Duchoněm kvůli tři dny trvajícímu lijáku šel hlavní trail pěšky, ale nedošel jsem až na začátek okruhu na skalách. Jdeme se taky rychle kousek po trailu projít. Bereme sebou skvělý pivo Flying Fish a Castel. Fakt vynikající piva. Je vidět, že po dobu co jihoafričané vlastnili Plzeňský prazdroj, prováděli důkladnou špionáž, jak vařit nejlepší piva. Západ slunce nás vyhání z trailu dolů do bungalovu. Po návratu večeříme a já se těším na zítřejší ježdění. Jak se tak těším, tak Tomáš z našeho pokoje zařve: „je tady pavouk“. Stylové ubytování je přízemní budova, v oknech zde neexistují síťky, může zde vlézt či vletět jakákoliv havěť. Hmyz nesnáším, jsem silný alergik na píchnutí vosou apod.. Musím se překonat. Jsem přeci zodpovědný za celou skupinu. Mrknu okem na pavouka velikosti dívčí dlaně. Moc se mi na tu potvoru nechce ani dívat, natož ji chytit do ruky. Beru nějaký kus starý mikroténový tašky a snažím se pavouka sprintéra dohnat. Po kratším souboji se mi to daří. Vyhazuju ho z okna a rychle ho zavírám. Ještě zkouknem film a dáme dlaší pivko…. Usínáme.

Den 5 „Nenaplněně naplněná očekávání“

Vstáváme s Tomášem v našem ultra utěsněném pokoji hned po půlnoci. Něco nám tady lítá. Nejdřív mě to zachrastí u nohou, pak mě to křídly vypleská přes nos a čelo. Má to zvuk jako Jendův dron. Co teď? Chvíli ticho a pak stejný výprask dostane vedle na posteli ležící Tom. Otevřu okno a doufám, že to turbo zmizí. Po pár minutách je klid a znova usínáme. Ráno rychlá snídaně a velím odjezd. Šlapeme strojově stavěným trailem, který je obousměrný a díky svému trasování v prudkém svahu ho určitě řadím mezi černé tratě. Jediná chyba, vystoupení mimo trail může být fatální. Dron se vznese a Jenda říká? „Máte 19 minut“. Nemáme. Mám defekt. PitStop nám odčerpá z Jendovy dávky času deset minut. Vyšplháme se nahoru a jedeme dlouhý okruh, cca 25 km. Zábavné je ježdění po skalních plotnách, autor se snažil stolovou horu objet vrstevnicí a dovést nás do zajímavých míst. Horko je však ubíjející a Retezka (Terezka) se začíná opět trápit. Snažím se ji i Toma neustále udržovat v dobré náladě a situaci odlehčovat. Trail mimo skalní bloky vede po loukách a z těch sálá hrozný dusno. Potkáváme divoké koně. Jde z nich velký respekt. Díky nim na chvíli zapomínáme na dřinu, která je za námi a která nás ještě čeká. Po téměř třech hodinách jsme zpátky na trailu, kterým jsme stoupali nahoru. Všichni jsme ožili. Pro jistotu si ztahuju v minulosti třikrát naštípnuté zápěstí obvazem. Zapínáme GO-PRO a řítíme se dolů. Je to super. Super těžký. Ale baví nás to moc. Trail je pevně zařízlý do terénu, vede pod skalním převisem, ze kterého při období dešťů padá vodopád přímo na trail. Lajna je lemovaná kaktusy, klopenky jsou spíš zavřené, což je dobře, protože tě aspoň zpomalí v rozletu. A to doslova. V jedné pasáži jsou zatáčky udělány ze dřeva, protože ve skalní stěně není jiná možnost, jak ji překonat. Tady sebou prásknout mimo trail, je téměř stoprocentní záruka fatálního problému. Po dojezdu si říkáme, že si to druhý den dáme znova. Bazén je další náplastí na horký den. Chvilku si hrajeme na Pobřežní hlídku, Pamela už je ready a Mitch kontroluje situaci. Pak zalijeme vyschlé krky skvělým pivem a plánujeme zítřek. Camelroc má totiž ještě mimo dlouhého okruhu i dva kratší traily, každý o délce 5-ti kilometrů. Po dnešku jsme však opatrní a naše očekávání zítřejšího ježdění už není tak optimistické. Pouštíme si nějaké komedie, při tom večeře a po náročném dni jdeme brzy spát. Ráno chceme dát ty dva kratší okruhy a musíme odjet na další adresu našeho pobytu.

6-tý den: „Camelroc je super“

Ranní vstávání se vyplácí. Vzbudím ty dvě Šípkové Růženky a po rychlé snídani jedeme na singláče. Ještě fotíme na velké sklo s Tomem Kravkou.

Po focení sedáme na biky a jdeme na první okruh. Je to úplně úžasné ježdění, které u nás nenajdeš. Dlouhé skalní bloky s trailem jsou zábavné a klesání je dlouhé přes tři kilometry. I přes velkou zábavnost však musíme být opatrní, na trailu jsou i technické pasáže a hlavně jej jedeme jako skoro všechno na oči. Po pěti kilometrech zábavy se těšíme na další okruh. Než na něj však najedem, kříží nám cestu dva pštrosi. Udivilo mě, na co Retezka při jízdě myslí a také mě překvapil její „přehled“ o zvířecích druzích. Při pohledu na skotačící pštrosy totiž spontánně pronesla otázku:“ Hele kluci, jak takový pávy souložej?“   Ten den bylo o zábavu až do večera postaráno.

Druhý okruh je úplně charakterově jiný a je taky skvělý. Je rychlejší a padá níž až ke korytu řeky. Jsou na něm skákací pasáže, zavřené klopenky, které mám moc rád. Dole u řeky mě překvapuje množství větví, které jsou nějak systematicky rozmístěny v délkových intervalech přes trail. No nic, dáme si brigádku. Odházeli jsme to a kolem laguny na řece se táhlým stoupáním vracíme zpět k baráku kolem vojenských kasáren. V blízkosti je státní hranice JAR. Zajímavé je, že v objektech, kde vojácí bydlí jsou i ženy s dětmi. Při balení věcí se ptáme Toma Kravky, proč byl ten trail dole zatarasený. Říkal, že se tam prý objevili krokodýli, a tak byl spodní úsek dočasně uzavřen… No potěš koště. To jsme asi někomu díky neplacené brigádě udělali radost. K tomu se dozvídáme, že šedesát jihoafričanů je v nemocnici poté, co snědli maso z krávy, kterou uštkla krajta. No tak to je Afrika.

Sedáme do auta, udělat nákup ještě v JAR na pět dnů. Cestou hodnotím třetí štaci expedice a vím, že Camelroc je výborná lokalita. Každý si tam najde to své. Enduro jezdec, xcéčkař i trailový rideři.

Nákup probíhá v městečku Fouriesburg, které vypadá jak z westernového filmu. Natlačíme vše do našeho off-roadu a vyrážíme na státní hranice mezi JAR a Lesothem. Jedeme už jen ve čtyřech. Mirek s Jendou valí za jinou prací. Celnice jsou jako u nás před Schengenskou dohodou. Jedna v JAR a o pár stovek metrů za řekou druhá… Lesothská.

7. den – Když cesta autem neomrzí

Bikeři a líbí se jim cesta autem? Jo. Zní to divně, ale je to tak. Tohle fakt nikdy neomrzí. Jet 70 kilometrů přes tři hodiny po asfaltu přeci pro všechny musí být nuda. Ale fakt není. Proč? No proto, že nastoupáte na téhle trase několikrát 1600 výškových metrů. Auto, který má objem 2500 kubických centimetrů překonává sklony stoupání až 35% a to je pro někoho, kdo to nejel nepředstavitelný sklon. Musíme jet na první rychlostní stupeň se zapnutou redukcí i několik desítek kilometrů. Pořád z nás padají ty samé slova a věty. „Tohle není možný“, „Ty jo, to jsem ještě nezažil!“, „Koukej na tu chatrč, v tom se nedá bydlet, to nejde…..“. Autíčko po cestě necháváme na různých vyhlídkách odpočívat. Všude vodopády, majestátné hory nekonečně zelené barvy i ve výškách nad tři tisíce metrů. Do toho pastevci a děti domorodců. Lesotho je vůbec velmi zajímavé. Je to království, je uprostřed JAR a má s ní tedy jedinou hranici. Opatření na ní jsou asi proto, aby do Jihoafrické republiky neproudili davy uprchlíků z Lesotho za prací. Lesothu se říká pro jeho hory a vodopády africké Švýcarsko a je v Guinessově knize rekordů díky tomu, že nejníže položené zeměpisné místo království je zároveň nejvýše položeným nejnižším místem některé země na světě. Doufám, že jste se v tom neztratili. Ještě v polovině minulého století zde byl průměrný věk obyvatel 35 let. K tomu patří pořád mezi nejchudší země světa….

Přes několik horských sedel se dostáváme do naší další cílové destinace, do Bikeparku Kopoko v lyžařském areálu Afriski. Ano. Po roce jsem zpět v tomhle unikátním resortu. Nevlastní jej podle všeho nikdo z Afriky, ale Evropan. Kolem kaskád zasněžovacích nádrží přijíždíme k recepci a vyzvedáváme klíče od kontejnerového ubytování v Backpakers. Terezka s Tomáši jsou z toho opravdu vykulení, kde všude se dá bydlet. Stejně jako v loni dostáváme klíče od jedné čtyřlůžkové kopky. Jak cca za pět minut zjišťuji, je to ta samá, co jsme si i se Zbyňkem loni neužili. Je totiž totálně bez oken a opravdu vypadá jako vězeňská cela. Tohle je fakt moc a tak aspoň získáváme dva „pokoje“ s malým okýnkem, které nejde otevřít. Jsou na nich dvě dvoupatrové postele. Je to několik kontejnerů pospojovaných dohromady překrytých další ocelovou konstrukcí se společnými záchody a sprchami. To neva, Terka je přeci kámoš. Součástí je také velká jídelna s dřevěnými lavicemi a taková prosklená veranda velikosti menší sportovní haly, kde je buď hrozně velká zima, nebo velký teplo. Prostě za pět dnů vypěstuješ rajčata od semínka ke sklizni. Zatímco Tom 2 vaří večeři, tak Tom 1, Retezka a já vyrážíme na procházku po trailech. Procházíme kolem nejvýše položené restaurace v Africe a jdeme kolem dirtů v bike parku kolmo nahoru. Loni se Zbyňkem jsme opravdu cítili problémy s nadmořskou výškou, nyní první den je vše relativně v pohodě. Natěšení na zítřejší ježdění po skvělé večeři koštujeme MobyDicka, což je místní výborný rum. Večer je trošku divočejší, a kvůli velké srandě nejde dlouho usnout. Chystám si na ráno ibalgin, ale nebude potřeba….. Ten večer jsem vytvořil nové slovo. Prostým přeřeknutím jsem Retezce místo oslovení „Krasivico“ řekl „Krasamico“. Tohle oslovení ji už do konce pobytu zůstalo.

Den 8. – Za den tři jízdy v Bike parku Kopoko, je to moc nebo málo?

Ranní kocovina se nekonala. Paráda. Tomáš 2 nachystal opět skvělou snídani. Vyrazili jsme s Tomem 1 na trail asi patnáct minut po Téře. Šlapalo se nám nečekaně dobře, sám jsem překvapený, jak nám to šlape, dokonce jsme Terku nedojeli. Rytmus Abby v jejích sluchátcích ji vymrštil do výšin jako by nebyla 3200 metrů nad mořem. První trail jede Tom s Terkou přímo bikeparkem a já se vydávám na nejvyšší místo sám. Terka domluvila u kluků z bikeparku, že je vytáhnou vlekem zpátky nahoru. To se taky stane. Opět se potkáváme a jedeme spolu znovu na vrchol do 3300 m.n.m. Točíme, fotíme, ale hlavně jezdíme. Dojedeme dolů k dojezdu a ještě dáváme výšlap cca do třetiny jednoho trailu a ten jezdíme. Pak dáme pozdní oběd s tím, že si ještě jednou po naplnění žaludků po něm sjedem. Traily v bikepraku jsou velmi rozmanité, je tam opravdu vše. DH lajna je tu 2x, enduro trail 3x, klasické přírodní traily jsou tu 4x. K tomu musíš přidat traily vedoucí z vrcholu bikeparku kolem řek dolů do Lesotha. Celkem se uvádí 70 kilometrů různých trailů….. Jsou tu pasáže s prudkými sjezdy, co pěšky nesejdeš, jsou tu ložené kameny, pasáže z klopenkami, skákací sekce aj. Při sjezdu ve spodní části bikeparku vidíme makat na trailech partu asi deseti chlapíků. Zastavujeme a přemýšlíme, co vlastně dělají… Trošku laksní přístup. Po pozdním obědě chceme znovu vyjet nahoru, ale kluci obsluhující bikepark trošku selhali a už na nás znovu nečekali. Hlavně Terka byla zklamaná J. Než jsme se vykodrcali ven z restauračky, začalo pršet a to je tady blbý. Prostě nevíš co dělat. Mezitím se vrátil z výletu Tom 2 a díky němu jsme měli o program na večer vystaráno. Vyrazil totiž směr nějaká lesothská osada pokusit se o fotky. To se mu podařilo a my hltali nejen fotografie domorodců, ale také to, jak žijí a v jakém prostředí.

Večer ještě vyrážíme poctít svou návštěvu místní restauraci. Tam potkáváme kluky z bikeparku a daří se domluvit výjezd na kopec na nástup ke 14 kilometrů dlouhému přírodnímu trailu lemujícího řeku na další ráno.

Den 9 – Nejlepší přírodní trail co jsem kdy jel

Ráno nedočkavě vstáváme a rychle se vydáváme k místu, kde mají čekat kluci starající se o traily v Kopoko. Měli nám pustit lano, abychom si ušetřili síly a hlavně čas. K začátku zdejší trailové perly je to totiž dobrých 30 minut jízdy do kopce. Přijede Steve a Michael. Mich má starší celoodpruženou endurovou šestadvácu nějaký značky co neznám a říká nám, že pojede s námi a bude fotit. Steve místo toho, aby nám pustil vlek, tak nám ukazuje na terénního pick-upa. Dáváme kola na korbu a společně s Terkou a Tomem v docela chladném počasí vyrážíme přidržujíc kola do výšin zdejších hor. Auto se zastavuje až na samém začátku nádherného přírodního trailu. Máme dnes věci do tepla, dlouhé bundy proti možnému dešti, na kolenou chrániče. Je fakt chladno, ale jízda pořád z kopce přes několik brodů, po kamenném chodníku pod pasteveckými chatrčemi, nás svou zábavností neskutečně baví. Tomáš hází první rybičku přes řídítka a vzápětí druhou. Naštěstí to odnesla jen bunda a nic se mu nestalo. Fotíme, jezdíme. Tom 2 jede po silnici, která vede zaříznutá po druhé straně hřbetu hor, která se nachází za řekou. Fotí nás na dlouhé sklo, ale jeho role je především dnes řidičská. Musí nás totiž pak vyvést zpět nahoru do Afriski. Přejezdy přes menší horské říčky a potoky jsou spojeny s technickým a prudkými sjezdovými pasážemi, závěrečné esíčka jsou také technicky náročná a drží nás pořád ve střehu. Na rozdíl od loňska jsme na trailu žádné pastevce nepotkali. Škoda. Nakládáme kola, začíná zase pršet. Ach jo. To je Afrika.

Promrzlí, ale plni skvělých zážitků z ježdění si říkáme, že to dáme ještě jednou. Vzpomínám v autě, jak jsem chtěl ráno odložit start vyjížďky o hodinu. Ještěže jsem si to rozmyslel a nepodlehl sám sobě v rozhodování. Prší totiž víc a víc. Na kolo už ten den nesedneme. Před setměním vezmeme FlyFish a jdeme po trailu ke korytu divoké řeky. Koukáme na domorodého pastevce u jeho kamenné chatrče postavené mezi balvany bez známky jakékoliv zeleně. Pastevec sbíhá dolu, zdá se, že za námi. Sklání se však ke korytu řeky a nabírá do nádob vodu a jde zpět ke svému velmi skromnému příbytku. Cestou zpět uvažujeme, jak budeme postupovat zítra. Máme ještě jezdit po trailech tady v Kopoko, ale předpověď nevěští nic dobrého. Konzultujeme to s Tomem 2 jako řidičem naší expedice. Uvažujeme, že se zítra přesuneme na hranici s JAR a pojedeme legendární Suni Pass a pak hurá na nejlepší traily v Africe, Howick Supa MTB.

Den 10 – Úchvatný sjezd mezi draky

Ráno vstáváme brzy a balíme bagáž. Rozhodli jsme se posunout do Howicku. Než tam však večer dojedeme, čeká nás jeden z vrcholů naší cesty. Tím má být 24 kilometrů dlouhý sjezd ze sedla Suni Pass zpět do Jihoafrické republiky. Než tuhle kultovní cestu absolvujeme, musíme v autě překonat několik horských průsmyků. Stoupání mají neuvěřitelnou úroveň. Blíží se místy k 30% a ještě neuvěřitelnější je, že v jednom z nich předjíždíme týpka v dánském národním dresu na silničce. Motá se ze strany na stranu a za ním se plíží stejnou rychlostí doprovodná dodávka. Je to tak prudké, že bych to nechtěl jet ani opačně. Zařvu na něj z okna pár povzbuzujících slov a všichni si společně říkáme, „je to magor“. Kolem desítek randewele (typických kruhových kamenných chatrčí) dojíždíme k Lesothské celnici, která vypadá jako větší trafika. Sedí tam chlapík v civilu a jediného mě se ptá, proč jsem u nich v království byl už dvakrát. Říkám, že je to krásná země a ukazuju na auto se třemi luxusními mtb stroji. Dostaneme výstupní razítka a už na osedlaných kolech dojíždíme na hranu nekonečného klesání.

To vede po rozbité horské cestě v uzavřených serpentýnách do dalekého daleka. Řidič našeho auta si jízdu neskutečně užívá. Jestli on neskutečně, tak naše pocity se snad ani nedají popsat nějakým slovem nebo synonymem… Je to prostě skvělé, úžasné, báječné, boží, nadpozemské, galaktické…. Tak nakonec jsem pár slov přeci jen našel. Opravdu jsme na kolech uneseni jízdou a krajinou. Jedem opět přes brody, kocháme se na skalních hranách horské cesty pohledy na hory, kde podle pověstí létají draci. Jsou fakt jak s fantasy filmů o dracích a opravdu stačí jen trošku fantazie a vidíš je nad sebou. I nám tahle představa dává křídla, projíždíme celnicí na území JAR a mažeme dál a dál…. Emoce z nás doslova stříkají a nepadlo za celou dobu jediné negativní slovo, dokonce ani v okamžiku, kdy mi před kolo vběhne středně velká opice a Terce po další chvíli antilopa. Obě zvířata se trochu vylekala. No trochu je slabší výraz. Spíš jako trochu víc. Opičák i laň se vrhají v úleku skokem do propasti pod námi. Říkáme si, to nejde přežít. Zatímco antilopu po chvíli vidíme škrábat se na protější sráz, opičák nikde. S nadsázkou si říkám „budiž ti země lehká“ a po další porci kilometrů sjezdu končí naše extáze u asfaltové silnice. Proti loňsku ji posunuli o pár stovek metrů blíž. Snad ji nechtějí dělat až nahoru, to by byla obrovská škoda. Tenhle zážitek nám nikdo nesebere…. Nikdo. Je jen náš a náš zůstane. Ve městě Underberg nakupujeme po čtyřech dnech potraviny, pakl piv a těšíme se na nejlepší africké traily.

Den 11 – Kdyby tady byli psi, tak by se bili o stínek

Farma kde bydlíme, je naprosto úžasné místo. Ze stájí jsou tu vybudovány dvoulůžkové pokoje, sociálky jsou společné v další části stájí. Jako zázemí máme pak v nájmu lovecký domek, plně vybavený se vším luxusem. Jaká to změna po Backpakers v Afriski a spaní v kostele v Bookport Game Farm. V Howicku je mimo trailů také velká přehrada a zrovna v době kdy jsme tam, zde probíhají velké mezinárodní plavecké závody. To znamená, že veškeré ubytovací kapacity nejen na naší farmě, ale v celém okolí jsou plné. Samotné město patří mezi atraktivní destinace i pro bydlení a je bezpečné, což u podobně velkých měst není běžné. Sám uvažuji, že by se mi tady líbilo. Kdyby mě vzali do týmu, starajícího se tu o traily, hned bych zajásal.

V 8oo vstáváme, v 9oo odjezd, v 9 20 jsme u základny místních trailů. U černošské holky kupujeme vstup na traily. Jiná dáma, provozovatelka, nám říká, že vyjíždíme dost pozdě. Že většina bikerů je už dávno doma. „Co ty nám budeš říkat babo, v kolik my máme jezdit na kole“, říkám si sám pro sebe. Během několika desítek minut jsem její slova pochopil. Hic jak sviňa je fakt slabý slovní spojení. Hic jak v pekle tomu sluší víc. Naštěstí vede trail i lesy, takže se klikaté stezky s množstvím zábavných prvků dá velmi dobře užít. Po necelých dvou hodinkách dojíždíme k vodopádu. Na hraně první kaskády stojí otec se synem a něco srdnatě gestikulují. V okamžiku dělá synátor dva rychlé kroky, po nichž následuje skok do dvanáctimetrové hloubky. Beze slov na sebe hledíme a já po chvíli prohlásím, že asi musí mít ten chlapík velmi mnoho dětí, když dokáže jedno své dítě takhle poslat na popravu. Řeka nad kaskádou vodopádů doslova zve k osvěžení. Shazujeme cyklistické hadry, které by si u nás v Babišově kroutil od mokra z potu, tady však každá kapka potu nestihne do hader ani vsáknout. Prostě se odpaří. Jdeme se okoupat. Tomáš pro nás přijel autem a tak dáváme odpolední relax už na farmě. Po pivečku zase chystáme biky a necháváme se v podvečer zase dovést k základně. Vyrážíme na další okruh. Po hodině a půl skvělé zábavy se vracíme na místo startu, kde se naloďujeme na terénní auto a mažem na večeři do města. Traily jsou fakt pěkné. Jsou uzoučké, mají plynulost, nejsou ve velkém sklonu, zábavnost je zřejmá. Mají tady chlapi od trailů hroznou výhodu. Údržba tu musí být minimální, traily nejsou nijak zpevněny, nemusí se trápit s jílem a odvodňováním. Prostředí je africky jedinečné.

Den 12 – Únor bílý – traily sílí

Zatímco evropa sleduje zimní olympijádu, my sundáváme kola opět u základny. Vyjíždíme brzy, čeká nás 34 kilometrů dlouhý okruh. Než se dostaneme k řece nad vodopádem, musíme absolvovat cca třetinu z uvedené porce kiláků do kopce. Ač to při prvním pohledu nevypadá, tak mírně zvlněná krajina dává našim organismům pořádně zabrat. Obzvlášť, když některé úseky vedou po vykácených mýtinách na přímém slunci. Krasamice Retezka fakt trpí jako by byla v pekle v hrnci… Asi musela fakt zlobit. Myšlenky na to, jaký druh zlobení to u Terky byl, mi poměrně dobře dovolují zvládnout výjezd. Je sobota a na trailech je to vidět. Je tu mnoho lidí. K mému překvapení to ale není podobná věková skupina jako u nás a taky to není podobný segment jezdců zaměřený na enduro a trailové ježdění. Bikeři jsou ve většině na XC kolech a věková skupina převládající je 40 let a víc…. Takže milá republiko, tohle je cesta i pro nás. Traily pro XCéčkové kola. Vyjíždíme na horu a začínáme se pomalu vracet sérií trailů, které jsou vždy jiné. Chvilku flow s těsným průjezdem kolem kmenů stromů, pak série klopenek proložených vlnami, další úsek je trošičku enduro, prostě kdo chce, svoje si najde. Před závěrečnou pasáží, kterou známe ze včerejška, musíme ještě kousek šlapat do kopce. Horko je už i mě a dnes poprvé vypiju vodu s camelu dřív, než v cíli. Nejhezčí úsek si nakonec projedu sám, protože duo TT odbočí o jednu odbočku dřív. Potkáváme se před posledním úsekem před vodopády. Musím říct, že jsem takhle rychle na oči snad ještě nikdy nejel. Jelikož jsem Téru a Toma neviděl před sebou odbočit, tak se je snažím dojet a valím kládu na africké poměry neobvyklou. Přeci nemohli jet tak rychle sakra… Jak jsem už uvedl, nejeli, odbočili dřív   J. Na posledním startu trailu před vodopádem jsme fakt jak škvarky. Kdybych chtěl čerpat energii ze stromů, tak by ty stromy okamžitě spadly a možná by se i rozpadly na piliny. V takovém pečáku jsem fakt ještě nejezdil. To, že se tu jezdí brzy ráno anebo v podvečer, má své jasné opodstatnění. Hodinu se koupeme v řece nad kaskádou vodopádů. Voda je studená. Sotva z ní vylezeme, horko je zpět.

Byl to poslední den našeho ježdění na kolech. Bylo to zase skvělé, úžasné super. Tohle je hodnocení celé výpravy a od celé party.

Den 12 – 15. bez kol ale ještě dobrodružnější.

Zbývající tři dny pobytu jsou o divokých zvířatech, velkých brodech v řekách plných krokodýlů. V jedné z nich narazíme off-roadem asi na velký balvan a raději couváme zpět. Neradno vystupovat tlačit auto. Jednak by to nešlo, proud řeky je poměrně silný, za druhé by to byl velký risk. V řece jsou krokodýli. O pár kilometrů dál cca dva metry od nás v příkopě spí dva lvy. Africkou pětku nejnebezpečnějších úřad tvoří lev, slon, buvol, nosorožec a levhart. Jediné co jsme v loni se Zbyňkem neviděli je buvol. Tohoto malého hrocha na tenkých nohách s ostrými rohy při letošní výpravě potkáváme a to v počtu stáda o sto kusech. Paráda. U jezera hrochů nastupujeme na menší výletní loď, takový autobus na vodě. Hroch je velmi nebezpečný. Zabije ročně mnoho lidí. Kapitán naší lodi však zaujal nešťastnou náhodou opačný postup. Při manévru do jednoho hrocha naše loď narazí. Pecka jako z děla, loď lehce zavrávorá, kapitán se snaží dělat, že je vše v pořádku. Není to moc velký herec. Večer se snažím zavřít petlici dveří od ubytování a kolík, který chci zasunout po tmě do připraveného otvoru (mluvím o dveřích), je po tmě nějaký měkký. Kvůli hrochům je doporučeno nesvítit. Musím to však porušit. Místo tyčoviny zámku, držím v prstech nějakou žížalu, která je veliká jak párek. Tu do zámku fakt nenarvu. Poslední den ráno mi někam hopsá igelitka s tretrami na kolo. Při pohledu do ní vidím žábu o výkonu 150-ti koní. Valí si to i s tretrami pryč od našeho bungalovu na hlavní ulici.

Cestou na letiště do Johannesburgu vidíme vlak o 290 vagónech. Délka? Devět kilometrů… Neuvěřitelné. U nás může být dlouhý maximálně 750 metrů. Právě dlouhý přesun na letiště nám umožňuje bilancovat letošní mtb expedici. Že to bylo super fakt už opakovat nechci. Je tu vždy co poznávat a z hlediska JEŽDĚNÍ JE AFRIKA ZEMĚ ZASLÍBENÁ. AŤ ŽIJE MTB LESOTHO 2019.