Trošku povídání o Mosambiku – začnu trošku vážněji než obvykle

Mosambik se nachází v jihovýchodní Africe, rozkládá se na ploše 801 590 km² a je tak 35. největší zemí světa, rozlohou je srovnatelný s Tureckem.

Severní hranice je spojená s Tanzanií, severozápadní s Malawi a Zambií, na západě hraničí se Zimbabwe, na jihu se Svazijskem a Jihoafrickou republikou a na východě s Indickým oceánem. Pobřeží je členité a oplývá skalnatými ostrohy, členitými útesy a písečnými plážemi sousedícími s pobřežními dunami. V oceánu se nachází souostroví Bazaruto, souostroví Quirimbas, ostrovy Mosambik, Angoche a Inhaca. Mosambik je rozdělen řekou Zambezi na dvě topografické oblasti. Severně od řeky Zambezi se úzké pobřeží směrem do vnitrozemí mění v kopcovitou oblast s nízkými náhorními plošinami a dále na západ jsou vysočiny. Jižně od řeky Zambezi je pobřeží s písečnými plážemi a do vnitrozemí jsou širší nížiny.

Mosambik je odvodňován pěti hlavními řekami a několika menšími. Největší a nejvýznamnější z nich je řeka Zambezi. Na severu země se nachází tři velká jezera, mezi něž patří Niassa, Chiuta a Schirwa. Mezi velká města patří Maputo, Beira, Nampula, Tete  a další.

Mosambik má tropické podnebí se dvěma ročními obdobími; vlhkým obdobím od října do března a suchým obdobím od dubna do září. Klimatické podmínky se různí v závislosti na nadmořské výšce. Srážky jsou výrazné zejména v pobřežní oblasti a směrem na sever a jih se mírní. Roční úhrn srážek se pohybuje od 500 do 900 mm v závislosti na oblasti. Průměrný roční úhrn srážek pro celou zemi je 590 mm. Pro vlhké období jsou běžné cyklóny. Průměrné teploty se v červenci pohybují v Maputu od 13 °C do 24 °C, zatímco v únoru od 22 °C do 31 °C.

Území dnešního Mosambiku objevil v roce 1498 mořeplavec Vasco da Gama a v roce 1505 bylo toto území kolonizováno Portugalskem. V roce 1510 měli Portugalci kontrolu nad všemi bývalými svazijskými sultanáty na pobřeží východní Afriky. Mosambik získal nezávislost v roce 1975. Nově vzniklý stát byl dějištěm intenzivní občanské války, která probíhala 15 let. Země je členem Commonwealthu a je pozorovatelem ve Frankofonii. Demografické ukazatele, jako délka života a dětská úmrtnost, patří k nejhorším na světě.

Prvními obyvateli Mosambiku byli Křováci, v rozmezí 1. – 4. století byla země osídlena lidmi Bantu, kteří přicházeli ze severu od řeky Zambezi. Zabydleli se převážně na náhorních plošinách a podél pobřeží. Tito lidé byli zemědělci a dokázali zpracovávat železo. Nakonec se oblast dostala pod vliv Arabů.

Prvními Evropany, kteří vstoupili na území dnešního Mosambiku, byli v roce 1498 Portugalci. Objevili zde arabské osady, které se táhly po celé délce pobřeží. Moc v zemi měl místní sultán. Podle sultána Muça Alebique dostal Mosambik (Moçambique) dokonce i své jméno. Část místních obyvatel přijala islám. To mohu potvrdit, ale jinak je země plná rozmanitých kultur.

Hlavním městem je Maputo, které má více než milion obyvatel. Obyvatelstvo se dělí do mnoha kmenů.  Většina obyvatelstva žije na venkově. Údajné snahy socialistických revolucionářů o zvýšení gramotnosti se nepodařily, dnes je gramotných jen 40 % Mosambičanů. 70 % obyvatel vyznává lidová náboženství, katolíků je zde 20 %. Úředním jazykem v Mosambiku je portugalština.

Monte Binga (2436 m.n.m.) je nejvyšší horou této nádherné země.

Maloti Valey – farma, kterou by si v Čechách určitě nenašel

Tato hora ale není cílem, kterého chce naše rodinná výprava dosáhnout. Ano čtete dobře. Tentokrát žádná kola, žádný Zbyněk nebo Tomáš, ale naše rodinná parta. Nápad se samozřejmě zrodil v mojí hlavě při lednové expedici do Lesotha. Už během této výpravy jsem měl představu, co v létě podniknout. Kombinace JAR a Mosambiku, to bude to největší rodinné dobrodružství, které můžeme absolvovat. Domluvil jsem k nám dva kluky jako řidiče, pronajali jsme si auto a v červnu 2019 jsme ve Vídni osedlali letadlo KLM a přes Amsterdam letíme do Johannesburgu. Po odbavení se bohužel nedočkáváme jednoho zavazadla, a tak musíme trošku změnit původně na minuty naplánovaný harmonogram. Auto i parťáci jsou v Johannesburgu připraveni na pozemní dobrodružství. Discovery 1 od Range Roveru s vozíkem vyráží směr farma Maloti Valey. Neuvěřitelné místo. Představ si území o rozloze okresního města. Je celé oplocené vysokým plotem, na břehu nádherného jezera. Uprostřed pár typických afrických bungalovů se společnou černou kuchyní. Před ní rozděláváme oheň a vaříme první místní jídlo. Plánujeme další den. Ráno kluci zajedou do Johannesburgu na letiště pro zavazadlo, co s námi nepřiletělo a my půjdeme na vandr po farmě. Údajně je plná zvířat, samozřejmě bez šelem. Do ruky nakreslenou mapku farmy a vyrážíme. Vůbec nevíme, co nás čeká. Někdy je vlastně dobře, že nevíš co očekávat, což se potvrdilo až na konci naší Mosambické anabáze.

Bereme lehčí trekingovou výbavu, vodu do bidonů. Následujících šest hodin jsme venku. Adam hlásí, že kam šlápne, tam je hovno. Jo není to úplně košer slovo, ale první hodinku má pravdu. Jen přemýšlím, čí bobky to vlastně jsou. Popravdě moc nechybělo, skoro jsme tam přidali vlastní. Za jedním skalním výběžkem se nám totiž kousek od nás objeví stádo zeber. Je to pro kluky a Adu první takové setkání. Snažíme se je nevyplašit a jako správní dobrodruzi se snažíme pohybovat proti větru, aby naše pachová stopa zvěř nevyplašila. Po chvíli se k nim přidávají antilopy a za další chvíli pakoně. Ty jo. Nabíráme odvahu a zkoušíme se přiblížit ke stádu cca na 15 metrů, kluci chtějí fotit. Jak já jim rozumím, jsou stejně nadšení jako já, při první návštěvě Afriky. Adam má dnes nějaké divné nohy. Neustále si z bot vytahuje ostny z místního porostu, což je divné, protože je jediný, kdo má nějaký problém. Na naší pouti farmou potkáváme další a další zvířata. Úplně nevíš, jak se máš chovat. Respekt musí být, doma se popravdě bojíš i ovcí nebo krav, tak zde jsme velmi obezřetní. Majitel farmy nám před výletem říkal, že se nemusíme bát, nicméně při vzpomínce na bikovou výpravu a přiblížení se ke stádu pakoňů, kdy jsme se velmi rychle dekovali pryč, je naše putování opravdu opatrné. Cestou k bungalovu potkáváme větší druhy antilop. Tyto jsou méně plaché, chodí se dokrmovat k něčemu podobnému u nás známých krmelců. Max je statečňák a jde se s nimi z blízka vyfotit. Za plotem vidíme v těsné blízkosti pštrosy, kteří by mohly být nebezpeční. Proto jsou také za zmíněným plotem, ovšem jejich „výb2h“ je v pravdě velmi veliký, hranice oplocení se totiž ztrácí v dálce. Vracíme se k našemu bydlení a velikost zvířat, která jsou v naší těsné blízkosti se velmi zvětšuje. Bez úhony, plní zážitků z prvního setkání s africkou divočinou se shledáváme s chlapi, kteří naštěstí přivezli chybějící zavazadlo. Ráno jedeme ještě na projížďku farmou. Původně jsme nechtěli, ale ještěže jsme jeli. Takhle z blízka jsme totiž zvířata ještě neviděli. Hlavně setkání s žirafami bylo tak těsné, že jej nezažiješ ani v našich zoologických zahradách. Lady, tak se jmenovala žirafí máma, se k nám přiblížila do vzdálenosti, že by mohla jíst z ruky. Na to si netroufáme a pomalu jedeme dál. Žirafy jsou fakt super krásky, ta koordinace pohybu, když běží, ten klid, když relaxuje, ta velikost. No co vám tady budu povídat. Majitel farmy se ženou nám popisuje pohnuté životní příběhy místních zvířat, především žiraf. Jak dokáží tesknit po zesnulém „partnerovi“, jak dokáží projevovat lásku. Zní to neuvěřitelně uvěřitelně.

Jak jsme hladili lvy.

Loučíme se Maloti Valey, sympatický správce nám na cestu balí něco málo na zub.

Cestou do další vícedenní lokace se stavujeme v chovatelské stanici lvů. V jednom z velkých výběhů je možno se přiblížit k mladým lvíčkům. Mladí možná ano, ale velcí jsou už poměrně dost. Jde z nich respekt, který postupně překonáváme. Využíváme nabídky místních ošetřovatelů a jdeme si je pohladit. Zážitek, který přebíjí předchozí. Je to věru zvláštní pocit, překonat se a dostat se k těsné blízkosti, na kontakt k těmto vládcům zvířecího světa. Prostě musíš věřit, že se nic nestane, že to mají ošetřovatelé pevně pod kontrolou. To setkání bych pocitově popsal asi takto. Nejdříve je fáze totálního odmítání, vůbec se přiblížit na těsno k plotu, kde se lvi nacházejí. Pak po pár minutách vidíš, jak dovnitř vchází dva ošetřovatelé. Jdou jakoby nic. Prostě za kočičkama rozměru dospělého zvětšeného Německého ovčáka. Odhodláš se přiblížit k plotu, když z výběhu přijde výzva, fakt si to nechcete jít pohladit nebo aspoň dovnitř mrknout? Lví „koťata“ leží a nechávají se hladit od svých lidských kamarádů, kteří se o ně tady starají. „Nebojte se, jsou po jídle“, motivuje jeden z nich. Tak jo. Půjdeme dovnitř, ale jen k bráně, která je do výběhu. Aby aspoň někdo přežil, za plotem zůstává v první fázi Ada a fotí naše nesmělé pokusy. Od brány další tři, čtyři kroky a jsme na půl cesty k ležícím lvům. Tak jo, teď už je to jedno, je to silnější než pocit odporu a přiklekneme ke zlatohřívým krasavcům a první nesmělý opatrný dotyk na srst je tady. Za chvíli je u nás i Ada a tak jsme si to nakonec užili mírou vrchovatou. V areálu je mnoho dalších šelem a zvířat, jsou tu krokodýli, tygři, dikobraz, různé druhy opic. želvy, papoušci. V Africe je pořád na co koukat, je to země plná zážitků a neuvěřitelných setkání.

Jánošíkove diery na Africký způsob

Přejíždíme do Wathaba Hiking Trails. Představte si místo nádherné jako Malá Fatra a vyhlášené Jánošíkove díery. K tomu doplněno o nádherné vodopády, květiny, které jinde neuvidíš, bydlení v kempu, kde spíme ve srubu opravdu horského afrického typu. Ten postrádá okna a u horské řeky, kde se srub nachází, je fakt velká zima. Jsme tu vlastně v evropském lednu, a tak nemít teplé spacáky, tak do rána máme rampouchy pod frňákama. Spíme všichni vedle sebe, abychom se zahřáli. Ve vedlejším srubu se slaví, Francie totiž postoupila do vyřazovací fáze právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale a partička čtyř Francouzů z vedlejší chajdy umí pořádně slavit. Večer chceme provést hygienu a tak musíme kousek po cestě do místa, kde se dá osprchovat. Maxík otevře dveře ven a přímo proti jeho hlavě je hlava jiná. Hlava osla, který je skoro stejně velký jako malý kůň. Max říká jemu vlastním humorem: „Kdo tady dal to zrcadlo?“.

Dáváme oslíkům nějaká jablka a zalezeme do spacáků. Ráno potřebujeme opravdu horký čaj. Do ruksaků zmuchláme oblečení, nabalíme jídlo a hurá na zmíněný Wathaba Hikeing Trails. Horské stezky mají kolem 20 kilometrů délky a říká se o nich, že to jsou nejlepší horské pěší trasy v Africe. To ostatně potvrzují i ocenění, které získali za posledních deset let hned čtyřikrát. Naposledy v loni, tedy čerstvě před naší návštěvou. Vydáváme se horským okruhem značeným leopardí stopou, ten druhý má značení antilopí stopou. Fakt krásné šlapání po trailu, který je veden přes horské louky, je na něm množství žebříků a lávek a brodů přes říčky. U jednoho překonávání říkám klukům, ať dávají pozor, že ty kameny kloužou, ať tam nespadnou, protože máme ještě půlku cesty před sebou. Jak to tak bývá, sotva jsme do dořekl, Adam sebou prdne do říčky. Ještě že přes den není velká zima, ach jo. Po kom ten kluk je 😊. Trail má všechno. Převýšení, exponovaná místa, nádherné výhledy, horskou řeku, vodopád. Po 4 hodinách se vracíme do srubu a vaříme odpolední menu. Druhý den ráno ještě valíme na krátký trail, který vede k vodopádu Wathaba Rainbow Falls. Je nádherný. Ne teda hezčí, než jiné africké vodopády. Tím ho nechci shazovat, ba naopak. Vodopády tady jsou totiž všechny více než nádherné. Kluci chtějí jít až na hranu vodopádu, jsem v těžkém střehu, aby nespadli do několik desítek metrů hlubokého údolí. Naštěstí mají sami vše pod kontrolou. Po návratu rychle balíme a jedeme podle africké gps  /funguje asi tak, jako když se „blondýnka“ vydá podle mapy Beskyd brouzdat Krkonoše/ do místa, které svou krásou a atmosférou dýchá romantikou, v Africe nevídanou.

Pongola reserv – útok na TOP 10 nejromantičtějších míst

Samozřejmě je to o pocitech a emocích, ale to místo se mi opravdu navždy vrylo do paměti jako jedno z nejromantičtějších. Jmenuje se Pongola a jedná se o větší přírodní rezervaci plnou nejen nádherných zvířat nejrůznějších druhů, ale také plnou nádherných vyhlídek a skvělých lidí. Opravdovou perlou je pak viadukt, po které vede železnice. Ten se vine středem rezervace nad jezerními plochami, savanou. Jedete vlakem a koukáte na zvířata. My máme to štěstí, že bydlíme v domku nad jezerem, z jehož terasy je vidět právě na viadukt s jezerem. Stačí tady jen sednout do křesla, dívat se před sebe. V jezeře vidíš hrochy, na březích pak hroší rodinku, krokodýly, antilopy… neskutečná krása. Abych ale jen nechválil, tak musím trošku pokárat partu lovců, kteří sedí v nedaleké restauraci u velkého stolu. Jdu kolem s Adou. Zatímco mě pozdraví úplně automaticky, tak Adu opovržlivě přehlíží. Jo, byli jiného vyznání než my, ale to vlastně nevadí. Ta naše víra v lepší svět, ve kterém tyhle kluky z východu vidím někde na začátku jejich duševní cesty, ta víra mi přijde určitě mnohem lepší. No ale pojďme od filozofických myšlenek smyslu života k jeho podstatě. Tou je určitě prostřednictvím cest poznat co nejvíce míst, co nejvíce lidí, pochopit význam a důvody jejich chování a bytí, a potvrdit si vlastní hodnotový systém, určit si svoji další životní cestu. Ježiš, co to tady v cestopisu melu. Zpět do nádherné Pongoly, ale rychle. Dali jsme si úžasnou africkou kávu a po hodině kochání se místem, které by mohlo být v pomyslné Top 10 nejkrásnějších míst Země, se vydáváme na projížďku na lodi po stejnojmenném jezeře Pongola. Černošský sympaťák u kormidla nám zprostředkovává zážitky z rezervace, jeho stejně sympatický kolega nás zásobuje místními specialitami. Ty jsou také výborné, neskutečně. Jestli z mých vět cítíte, že tu Afriku nějak moc žeru, tak jo, máte pravdu, v tomto případě to platí doslova :-). Afrika je neskutečně nádherná. Nejen jako kus fyzické země, ale i těmi lidmi. O nich mluvím teď i proto, že v našem dalším příběhu na cestě do Mosambiku a pak následně domů, sehráli významnou roli. Samozřejmě, že pozitivní. Kluci na lodi nás nakrmili, kapitánovu řeč z ničeho nic přeruší rána. Náš Titanic se naštěstí nepotopil. Kormidelník se tak zabral do vyprávění, že najel na hrocha. Rána, jako když praštíš kladivem do plechové střechy. Chvilku nastalo ticho, pak změna směru a po okamžicích menší paniky se objevil na jeho ústech úsměv. Hroch byl v pohodě, a my nakonec taky. Zastavili jsme na chvíli tak sedm metrů od břehu jezera. Na něm se povalují opravdu velcí krokodýli. Jsou fakt obrovští, jde z nich strach. Tiše je pozorujeme, kousek za nimi se zvedne ze savany velké hejno ptáků až udělají na chvíli zatmění zapadajícího Slunce. Cestou zpět k molu, kde parkujeme auto, ještě vidíme hroší mámu s malým prckem, jak si to šněrují někam do dáli. To byl zase panečku den.

Ráno se vzbudíme, na snídani domácí vejce se šunkou. V kuchyňce voní zase káva. Děláme rozhodnutí. Pojedeme na druhý břeh jezera a vyzkoušíme místní wellness centrum, dáme si masáže. Jedeme rezervací, nechci se opakovat, ale je to pecka. Kousek od cíle naší dnešní cesty necháváme auto a posledních cca 300 metrů jdeme pěšky. Před námi se objevují dvě žirafy. No prostě paráda. Deset minut koukáme na tu majestátnost zvířete a potichu dojdeme do zmíněného wellness centra. Objednáváme Švédské masáže. Než na nás přijde řada, jdeme omrknout místní ubytovací resort. Jako z cestopisných filmů. Otevřené bungalovy s postelemi s nebesy a vyhlídkou přímo na jezero. V podobném duchu jsou i masážní místnosti. Jdeme po dvou. Jdu s Adámkem jako první. Ležíme vedle sebe, oddělení paravánem, nevidíme se. Místní holky nám dělají Švédskou masáž a je to Boží. Jsem zcela zrelaxován, odejdu spokojeně mimo sál a ptám se Ady s Maxem, kde je Adam. Ten malý skřítek tam ještě byl a přišel tak dobrých deset minut po mě. Spokojený, měl výraz, který neumím ani popsat. Stejně jako my s Adamem byli nadšeni i další dva parťáci výpravy. Aby bylo rozmaru učiněno zadost a byl blaženě dokonán, jdeme ještě něco málo pojíst do resortní restaurace. Obsluhuje nás kluk, který musel být stoprocentně pod vlivem vykouřené trávy nebo byl prostě jen totálně free. Objednáváme si místní speciality z ryb a další pochutiny. Na pití jsme chtěli dvakrát Colu, jednou Fantu a kávu. Po pěti krocích se kluk otočí, začne se smát a znovu se ptá na objednávku nápojů. Zopakuji a znovu odchází, aby se vzápětí s úsměvem znovu zeptal na nápoje. Ty jeho bílé zuby září jako rozsvícená čelovka s plně nabitou baterií. Po dalším pokusu o objednávku jdu raději s ním a nápoje si nachystám prakticky sám. Byla to fakt velká sranda. Jezero v Pongole má svůj příběh. Na jedné straně z něj vystupuje soustava trubek, které přivádí vodu do Svazijska, které jí nemá nadbytek. V rezervaci je také možno lovit určité druhy zvěře a proto je nezbytné být opatrný při pohybu po ní a samozřejmě se v určitých místech nesmí vystupovat z aut, to by mohlo být  fatální. Na Pongolu budu dlouho vzpomínat a rád bych se tam ještě vrátil. Vůbec si umím přestavit, že bych v tomto místě žil, pracoval.

Wau, wau, wau!!! Mosambik je láska.

Opouštíme Pongola reserv a vydáváme se do Mosambiku. Projíždíme městy, městečky, vesnicemi Jihoafrické republiky. U silnic prodávají místní od textilu po pomeranče téměř vše, snad jen auta na prodej v sortimentu nemají. Před hranicí nakupujeme nějaké potraviny a vodu na pět dnů a než se nadáme, už jsme na „čáře“. Po letech vidím mezi zeměmi plot. Auta jsou odstavena a musíme všichni vystoupit a jít do fronty do průchozího objektu celnice. Na baráku vlaje oficiální vlajka Mosambiku. Je to snad jediná vlajka na světě, která obsahuje symbol samopalu. To jen podporuje nedávnou minulost této krásné země. Ale to si vygooglete, to sem teď nepatří. Přijdeme k přepážce. Dáváme kakaově zbarvenému sympaťákovi pasy. Okamžitě mu naskakuje úsměv. Ptá se, jestli sledujeme mistrovství světa ve fotbale. Ptá se kluků, jestli hrají fotbal a říká, že Messi a Ronaldo jsou úplný nuly a popisuje jako svoje fotbalové bohy Karla Poborského, Pavla Nedvěda a Petra Čecha. Když řekne, že Praha je nejkrásnější město, z údivem mizíme k autu a vstřebáváme zážitek. A to je kluk ze země, kde je jen 40 % dospělých obyvatel gramotných. Kousek za objektem celnice začíná nádherná asfaltová silnice. Bohužel, nebo naštěstí, po třiceti kilometrech končí. Tu silnici staví Číňané. Nedělám si iluze, bude to stejné jako v Lesothu. Postaví silnice, hotely, nenápadně se tu ukotví, infrastrukturu zvelebí za možnost těžby diamantů nebo jiné strategické suroviny. Sotva se tyhle země zbavily kolonizátorů, tak tu nenásilnou formou probíhá další zotročování. Cestování fakt otevírá oči. Pomůže ti udělat si objektivní názor na světové společenství. Jedeme dál už po nezpevněných cestách, ty se mění v cesty písečné. Poprvé zapadáme. Naštěstí nejedeme nějak daleko na sever. Zatímco JAR je fakt rozvinutá země, tady je vidět na první pohled, že se jedná o jednu z nejchudších zemí světa. U cesty prodávají domorodci ořechy a maximálně zeleninu a pomeranče. Domovy místních obyvatel připomínají české vesnické autobusové plechové zastávky. Políčka jsou malé, lidé je obdělávají často jen klacky. Tahle vesnička mi zase ukazuje, jak je svět nespravedlivě rozdílný. Možná to tak má být, aby člověk věděl, aby si uvědomil, co je důležité a co vlastně potřebuje. Místní lidé totiž vůbec nevypadají nešťastně. Snad nikdo se nemračí, kromě nějaké mámy u chatrče, která zrovna dává výchovnou přednášku malým capartům. Jo, děti tu zlobí stejně jako ty naše :-).

Naše cesta je na nejvzdálenějším bodě. Jsme v Ponto do Ouro. Bydlíme v luxusním bungalovu s bazénem nad útesem pobřeží Indického oceánu. Adu dohání úzkost z toho našeho ubytování a srovnání s domorodci v nedalekém okolí. Pomoct jim neumíme. To prostě nejde. Úplně si vzpomínám na první expedici do Lesotha, kde můj přítel Zbyněk Duchoň chtěl dát téměř nahým dětem běhajícím v dešti svoje peníze. Prostě to nejde. Tím, že by je jim dal, by jim mohl vlastně velmi ublížit. Je to těžce řešitelná situace. Večer jdeme zahrát na nekonečně dlouhou a širokou pláž fotbálek. Něco takového jsem nikdy neviděl. Wau wau wau!!! Je tady jejich leden a oceán má kolem 24 stupňů. Voda je tak čistá. Už se těšíme na ráno, abychom si užili den na pobřeží. Ráno se rozdělíme, kluci průvodci si řeší svůj program a naše rodinná partička se vydává snad 4 kilometry po pláži směrem do centra městečka. Nohy nám omývá vlna za vlnou, je to relax. Člověk se úplně vypne a jen se kochá. Kopem do balónu, koupeme se, i když Adam ze začátku dělá vlny, že nechce. Oba dva, jak pijavice, visí chvilku na mém chabém těle, až je neudržím a jsou tam. Ve vlnách Indického oceánu. Ten je jiný než Atlantik. Nepůsobí tak divoce. Přirovnal bych to jako ke spánku pod různými přikrývkami. Atlantik je studenej těžkej spacák, Indický oceán je naopak načechraná lehká deka, která hřeje už jen při pohledu na ni. Při příchodu po cca hodině a půl k místu, kde je množství restaurací, obchod, fotbalové hřiště s uválcovanou hlínou místo trávy. Zkoušíme projít kolem korálového útesu do místa, kde nejsou surfaři, ani opalování chtiví Jihoafričani. Pár fotek na místě a jdeme mrknout do městečka. Zakopeme si na zmíněném fotbalovém hřišti na boso, stejně jako místní kluci. Jdeme do uliček, kde se prodávají charakteristické mosambické výrobky, snažíme se komunikovat s místními lidmi. Atmosféra je neuvěřitelně přátelská. Jdeme kolem místního barber shopu, takového toho pánského holičství, kde udělají i z houmlesáka kanadského dřevorubce. Tady je to ovšem velká úsměvná pecka. Jdu se mrknout blíž. Na dveřích ceník, že za oholení myslím dvacet místních peněz. Při marném hledání barber lady nebo barber mana si všimnu, že je to o tom, že kdo přijde, zaplatí do krabice zmíněný obnos, za to použije lavor s vodou položený před rozbitým zrcadlem. Vedle lavoru je na stolku kožený řemen a břitva. No normálně samoobsluha. Mazec. 😊. Čas běží, musíme se vrátit zpátky po pláži, protože najít cestu zpět k našemu ubytování v té spleti cestiček nebude určitě jednoduché. Slunce v tomto ročním období zapadá opravdu brzy. Na pláži hrajeme schovávanou se stovkami krabů, které vyplavuje každou vlnou oceán. Fakt neuvěřitelné, kolik jich tady je. Potkáváme surfařské psy. Viděli jsme je už ráno. Krásně zbarvení, jdou chvíli vedle nás a pak mizí v dáli. Začíná se stmívat. Bloudíme, jdeme už déle než dvě hodiny, což je o půl více než ráno. Zkouším telefonovat klukům. Cože? Dvě procenta baterie v mobilu. Hm, tak to je v pr..li. Pomalu se připravuju na to, jak to sdělím rodince. Co? No to že budeme muset spát na pláži v době přílivu. Představte si, že ti surfařští psi nás zachránili. Dovedli naše průvodce za námi. Jo. Tady jsem trošku selhal, tedy trošku víc. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypijeme na oslavu shledání láhev místního rumu a jdeme do peřin. Ráno jedeme do městečka Ponta do Ouro (také Ponta d’Ouro).

Je to město na extrémním jihu Mosambiku, ležící v Mosambickém průlivu, jižně od hlavního města Maputa a severně od hranic s Jižní Afrikou. Název je z portugalštiny a znamená „špička zlata“ . Mimo jiné odkazuje na mys v jižní části pláže. Je známé pro své pláže, delfíny, potápění na moři a hlubinný rybolov. Na pláž přijíždějí surfaři. Nevozí je off-roady, sedí na vlečkách, které tahají traktory bez střech. Jejich tady úplná přehlídka, skoro jak na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích. Strávíme dopoledne na pláži. Je pořád na co se dívat. Na kopci, který je v těsné blízkosti pláže, jsou postaveny velké, luxusní domy. Přemýšlím, že jsem to snad už někde viděl. Jo, už mi to blesklo hlavou. Doma koukám na cestovatelské televizní kanály a čtu časopisy s touto tématikou. Tenhle bungalovy obsypaný kopec byl vyhlášen jako jedna z TOP 20-ti nejlepších lokalit bydlení na pobřežích oceánů. Po pláží chodí mozambické holky. Na hlavách mají opravdu velké mísy plné různých věcí, od potravin přes textil, suvenýry až po drogistické potřeby.  Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí se pohybují i s tím nákladem na hlavách. Podobně se tady ženy přesouvají i v ulicích městečka. V těch se po obědě pohybujeme na pár hodin i my. Procházíme tržiště, v místním malém muzeu prodávají domorodé ručně vyřezávané masky. Dá se s prodejci docela smlouvat, jednu krásnou kupuji a už přemýšlím, jak ji dostanu do letadla. Samozřejmě mě i profesně zajímá, jak tady fungují outdoorové aktivity, a tak po chvíli narážíme na dva menší objekty, ve kterých mají své kanceláře outdoorové agentury. Nabídka je velmi velká. Od potápění s možností vidět žraloky, sledování delfínů z lodí, nechybí výuka surfingu, plážových sportů, rybolovu, prostě je toho fakt mnoho a mě mrzí, že zítra už valíme zpět do JAR a domů. Večer si nemůžeme nechat ujít noční život v městečku. Jsme překvapeni, jak to tady pulzuje, bary praskají ve švech a odevšad se line zvuk hudby, většinou reggae styl. Jak z filmů o Jamajce. Je velmi snadné podlehnout pohodové atmosféře a stát se na chvíli součástí místní komunity. Když už s námi dlouho naše těla komunikují v rytmu muziky, musíme odejít a připravit se na dlouhou cestu zpět do Johannesburgu. Ráno se loučíme s Mosambikem, který byl i na takto krátkou návštěvu velkým zážitkem. Ten pokračoval opět na státní hranici s JAR. Fronta je dlouhá snad sto dvacet metrů. Auto odstaveno, my čekáme v řadě. U objektu celnice sedí na schodech Mosambický strážce hranice a kouří cigaretu. Nějakým záhadným způsobem se podívá směrem na zástup čekajících dobrodruhů. Začne něco křičet a gestikulovat. Neuvěřitelné je, že volá na nás, což jsme zjistili, když k naší partě skoro dorazil. Pamatoval si nás. Byl to totiž ten samý, který nás odbavoval cestou k Ponto. Díky tomu, že jsme si povídali o fotbale a že jsme byli z České republiky, všechny jsme předběhli a se stiskem ruky děkujeme Karlu Poborskému, Pavlu Nedvědovi a Petru Čechovi za další vzpomínky, které jen tak nezmizí. Mimochodem, na naší výpravě ještě jednou tihle bývalí fotbalisti sehráli jednu z hlavních rolí.

Srážka nejen s realitou

V JAR zastavujeme v městečku Santa Lucia, které je známé jezerem plným hrochů, otravných opiček. Posledně mi tady žába odskákala s taškou plnou bot docela daleko po hlavní ulici. Je to další krásné místo, je opravdu komfortní turistickou destinací, která by i v Evropě směle konkurovala přímořským centrům. Na pláži vidíme mnoho rybářů, kteří své klidně i pět metrů dlouhé udice nahazují do vln a čekají na svoji kořist. Vidíme i hrochy, je jich v jezeru mnoho. Značka při vjezdu do městečka je na naše poměry opravdu unikátní. Kdybych tu nebyl po několikáté, asi bych z auta ani nevylezl. Upozorňuje totiž na výskyt těch nejnebezpečnějších zvířat, které by člověk v zástavbě města neočekával. Je to dobrodrůžo i v městečku. Doplňujeme objemy našich žaludků skvělým jídlem v místní restauraci. Paní, která nás obsluhuje je usměvavá, velmi milá a tak už tak skvělé jídlo dostává ještě lepší příchuť. Možná i proto v naší posádce zavládla naprostá pohoda a harmonie. Vše klape jak švýcarské hodinky.

Zbývá nám poslední cesta, a to na letiště v Johannesburgu. Na trase máme ještě jedno plánované přespání. Vše probíhá úplně v pohodě, sedím vzadu na šestém a sedmém sedadle, tedy spíš ležím, kluci na stranách zadních sedadel podřimují, Ada uprostřed. Je brzy tma, máme trošku zpoždění, gps nám vybrala cestu po okreskách, a tak je to pomalejší. Relaxuju a třídím vzpomínky a zážitky. Na jeden bych ale rád zapomněl, nebo spíše rád bych ho neprožil. Znáte to. Je to téměř vždy tak. V největším pohodovém psychickém flow se něco přihodí. Zvedl jsem hlavu a kouknu před auto. Jedeme cca 80 v hodině, v černočerné tmě se před námi ve vzdálenosti snad 50 metrů objeví velké zvíře černé barvy. Myslím, že kůň nebo býk. Pak následuje sešlápnutí brzd, vozík za autem nás předbíhá, roztočí auto a jdeme přes příkopu přes střechu, auto se přemetem točí po poli vedle nás, naštěstí zde nejsou stromy. Po dvou přemetech dopadneme na kola. Střecha je placatá a to nejhorší je, že Maxík vypadl z auta. Nikdo si neumí představit tu hrůzu, která se odehrává v hlavách rodičů. Já dostanu pro jistotu uvolněným hasičským přístrojem do hlavy. Všichni byli připoutáni, klukům vpředu pásy zachraňují život, Adámek spal tak hluboce, že se vzbudil až při zastavení auta, Ada křičí, Maxík není v autě. Vylézáme bočním okénkem ven. Já hystericky začínám sténat a skoro brečet, v okamžiku mě přepadá pocit viny, že jsem je sem vzal já. Vylezeme ven a Maxík, to dítě štěstěny tam stojí. Je bez škrábnutí, má jen kousek ucvaknutého zubu. Já se úplně sesypu, Ada vše zvládá bravurně, Posbírá věci, které jsou vidět, já dostanu termofolii a čekáme na sanitku. Nonstop asistenční služba České podnikatelské pojišťovny funguje na jedničku. Sanitka přijede za 40 minut, je v ní jen indický záchranář a řidič. Dává mi krční límec, v sanitce toho opravdu moc není. Jedeme do soukromé kliniky, zbytek výpravy vyzvedl ochotně Jihoafričan, u kterého jsme měli přespat a veze je také do špitálu. V nemocnici, která připomíná nejmodernější kliniky u nás mě proženou ct, rentgeny, Adámek mě drží za ruku a já cítím, jak mu na mě záleží. Černošští lékaři jsou velcí profíci. Jeden studoval v medicínu v Praze, to je neuvěřitelná náhoda. Oba lékaři jsou aktivní fotbalisti a když zjistí, že jsme z Čech, tak jejich péče díky Karlu Poborskému, Pavlu Nedvědovi a Petru Čechovi nabírá na ještě vyšší kvalitě. Mimo pochroumaných vazů v oblasti krku jsem v pořádku, dostáváme nějaké tablety a kapky pro případ bolesti, krční límec do letadla a náš poskytovatel ubytování nás k sobě odveze na zbývající tři hodiny probíhající noci. Pamatuju si, jak Maxíkovi říkali Fly Man – Létající muž, protože z jeho výškou vypadnout okénkem, bez škrábnutí přežít něco takového, to je fakt zázrak. Tahle událost mě osobně navždy změnila pohled na život, a to velmi razantně. Ale to už je jiný příběh a jiné dobrodružství. Cesta zpět letadlem je atmosférou samozřejmě jiná.

I přes závěrečnou anabázi se nám všem Mosambická výprava stala navždy tou nejlepší výpravou. Kluci ve škole o expedici vypráví a už teď víme, že tam chceme znovu. Díky Afriko, že si nám dala příležitost ukázat další cestu našich životů. Mosambik je navždy zapsán mezi zážitky, na které se nedá zapomenout.

Jo, a kdyby mi snad chtěl někdy někdo vyčítat, že ze sportů preferuji fotbal, tak za to může naše Mosambické dobrodružství. 😀

A kde se se mnou prostřednictvím Baobabího cestopisu podíváte příště? Určitě vám tu naservítuji ještě další africký trip, tentokrát zaměřený na gastronomii a kulturu.