Afrika 2017 – MTB expedice

No a vím, že do článků na net komerčních médiích se jména partnerů špatně dávají, ale my jim nic víc, než veřejnou prezentaci a pochvalu za jejich vstřícnost ani nabídnout v tuto chvíli nemůžeme. Pro nás to znamená pohyb v úplně neznámém prostředí, místa, kde se nedomluvíme jinak než rukama a nohama a úsměvem, který nám snad bude otevírat dveře ke krásným zážitkům. Co asi však víme jistě, budeme i v místech, kde člověk ještě na kole nebyl a to je skvělá výzva a je super, že u toho budou i český kola…..

Toto byly věty, který jsem ze sebe vydal v nadšení, že se fakt asi dostanu do míst, o kterých se mi v minulosti vlastně ani nezdálo. Petr Basel mě zval několikrát do Whistleru, sestřenice do Norska a další do Švýcarska. Všechny země bajkování posvěcené s obrovskou tradicí. Tyhle pozvánky samozřejmě pokud zdraví dá, překlopím do reálných návštěv. Teď ale je přede mnou a Zbyňou výzva úplně jiná. Originální, jiná, vnitřně těžko popsatelná.

Takže bylo, nebylo, za devatero horami, devatero moři, devatero pouštěmi a milionem zpomalovacích prahů se nachází Jižní Afrika. No ale o tom až později.

Věci do kufru a do báglu, kolo do futrálu i s vercajkem a ve středu ráno 8.2. v 8 50 ze Vsetínského nádraží směr Praha. Tři kola se špatně transportují, nicméně vše klaplo. Na hlaváku už čeká dodávka a šup na druhý terminál Letiště Václava Havla. Prvotní chvíle obav, jestli nemáme nadváhu bagáže, bere za chvíli za své a po pár minutách se odlepujeme od země, abychom se k ní zase přilepili v Mnichově. Tady na kuráž před 12-ti hodinovým letem dáváme nějaký to chmelový zlato. Šup do obrovského letadla South Afrika Airlines. Letu se vždycky hrozně bojím, neboť jak říkám, co si neřídím sám, tak su vždycky na nervy. Ráno se při pohledu z okna Airbusu pod námi objevuje jižní část Afrického kontinentu. Na obrazovce s aktuální polohou letu se střídá země za zemí, valíme si to 860 kiláků za hodinu. Přistání úplně na pohodu, jako když parkuju večer před zavíračkou před hypermarketem a nikdo mi to nekomplikuje. Ještě jedna obava nás vnitřně užírá. Snad všechny zavazadla doletí s námi a budou v pořádku. Uf. Byly.

Po přistání, kdy s námi byl ještě jeden člen výpravy, Viktor, který se přidal v Praze, volá objednateli našich služeb, že jsme v Johanesburgu na letišti. Mirek nám přes sluchátko mobilu oznamuje, že mu na jeho expedičním Lande Roveru zřejmě prasklo těsnění pod hlavou a že čeká na náhradní vozidlo. Po čtyřech hodinách strávených v obchoďáku, který je součástí letiště se Mirek objevuje. Posíláme na dlouhou dobu naposledy nějakou fotku na naše FB profily a vyrážíme. Kola na vozíku za autem, na střechu pod síť futrály od kol. Vyzvídáme od Mirka prvotní informace a někdy vidíme trošku chaos na cestách. Mirek nám říká větu, která nám bude dělat společnost na celé tři týdny putování. Ta věta nás připravuje na to, abychom nebyly z ničeho překvapeni nebo zklamáni a zní: To je Afrika. Že ji budeme hlavně se Zbyňkem používat každý den několikrát, to jsem tak nějak předpokládal a asi se začne používat i u nás na Valašsku. Po několika stovkách kilometrů se blížíme na místo našeho prvního noclehu. Městečko se jmenuje Memel a my z něho hned udělali Mrmel. Jedeme se ubytovat na farmu v místě absolutní roviny, výškoměr i přesto ukazuje 1650 m.n.m.. Vlastně takové hodně, ale hodně placaté místo cca 40 metrů nad vrcholem naší Sněžky. Večer jsem ještě slyšel od Zbyňka větu: „To je Afrika“. To po té, co jsem před tím uslyšel velmi zblízka ránu jako z děla, když jsem vcházel ze zahrady do pokoje, kde jsme spali a trefil jsem svým trošku větším nosem v poměrně velké rychlosti zavřené dveře z absolutně čistého skla. Trošku krve, náplast teď už přes nos velikosti Bolka Polívky a zmíněná věta se Zbyňkovy drně. Usínáme a ráno po osmé hodině vyrážíme. Kola na auto, šup do bikového skafandru, hlavně vzít vodu do báglu na pití. Ráno v půl deváté je 26 °C ve stínu. Majitel nás navádí svým terénním pickupem na farmářskou cestu, kterých je tu dle jeho slov nespočet kilometrů. Po cca 30-ti minutách v autě nasedáme na kola instruování místní poměrně přísnou, ale o to krásnější farmářkou, co můžeme a co ne. Hlavně zavírat brány na cestách!!! Při představě, že by nás za to pak nemučila ona, ale ti dva černočerní chlapíci na korbě jejího auta, jiná možnost než zavírat brány ani člověka nenapadá.

Vystoupáme do výšky k 1900 m.n.m., samozřejmě zavíráme brány. Zbyněk s Viktorem se zastavují na místě s rezervoárem vody pro dobytek. V této lokalitě se hodně farmaří a je to jeden z hlavních zdrojů obživy místních lidí. Já se vydávám ještě chvíli na průzkum sám. V dálce se objevuje stolová hora. To jsem ještě nevěděl, že charakter pohoří tohoto druhu tu bude převládající. Imponuje mě to a po pěšině vyšlapané zřejmě zvěří se ještě odvažuju blíž k hoře. Slyším chlapi, jak pískají a volají, ať už se vrátím. Stezka se vlní a je to poměrně pěkné ježdění. Vracím se za nimi z výšky 1960 m.n.m.. Následuje cca 4 km dlouhý sjezd po farmářských cestách, které ale nejsou nudné a fakt baví. Přesun zpět do Memel byl už trošku náročnější. Cesta jde prakticky rovně bez zatáček a je to nahoru dolů, nahoru dolů. Po 12oo rychlá sprcha a odjíždíme. V „centru“ městečka ještě tankujeme. Zvědavost nám nedovolí neprojet hlavním bulvárem. Obchody v chatrčích, posedávající domorodci, všude parkující pickupy… typický obrázek mnoha míst v JAR. Hodiny v teréňáku nijak nevadí. Charakter krajiny se začíná měnit a cesty se víc kroutí. I když je teď v Africe teprve období konce léta, tma je již před 19-tou hodinou. V dálce se objevují hřebeny Dračích hor. Ty však budou předmětem naší návštěvy až v druhé polovině naší výpravy. Přijíždíme na místo našeho dalšího pobytu. Ubytování v africké chatrči na hranici národního parku Goldengate se pro nás stává domovem na devět dnů. Mirek s Viktorem odjíždějí za klienty žít si jejich příběh. Ten náš si začínáme psát sami.

MTB průvodci touto lokalitou nám nabízí 5 lokalit. Ovšem pozor. Mapy zde neexistují a pokud nějaké jsou, tak pouze formou ručně kreslených situačních plánků, které se zde šíří formou samizdatu J. V sobotu ještě po přesunu chvíli lelkujeme v chatrči a pak kolem poledne vyrážíme na průzkum místa. Nedaleko se nachází luxusní ubytovací resort Kiara, kde je restaurace a menší krámek. Na kolech vyrážíme do kopců do centrálního info centra národního parku Goldengate, které je cca 7 km od naší chatrče. Než se podělím o to, co nám na „Íčku“ řekli, musím se ještě zastavit u popisu našeho devíti denního ubytování. Cca 1 km od hlavní silnice spojující město Clarens a Goldengate je místo jako z filmu. Nad vodní plochou se ze dvou stran vzpínají stolové hory spojující se do jednoho hřebene, který pak pokračuje do národního parku. Chatrče jsou tu dvě vedle sebe. Decentně vybavené, malé okna, ale sprcha a splachovací záchod hned vedle manželské postele. Je tu velké množství různých barevných ptáků, obavy máme ze hmyzu, který je tu krapet větší než u nás doma. V kombinaci s mezerami mezi dveřmi a jejich rámem a při vzpomínce na moji silnou alergii na píchnutí hmyzem, kdy se mi vybaví vždy okamžik mé klinické smrti, pravda silný zážitek. Přímo cestou k naší „vilce“ je velké množství volně se pohybujících králíků a spousta nádherných koní. Ale zpět k pátrání po možných mtb lokalitách. Na centrálním Infocentru se dozvídáme, že na kolech se můžete pohybovat po NP pouze po povolených vesměs zpevněných cestách, pohyb po nich je zde však zpoplatněn, podobně tak i pěší trasy. Ten den už nic jiného než pivko a večeři nestihneme. U piva pak ještě rozebíráme chování místních řidičů. Teď se omlouvám všem, kdo mě nařknou z xenofobního obviňování, ale platí tu, že bílý řidič tě na kole objíždí opravdu ze široka a ještě tě zdraví, zatímco černoši řídící své káry prakticky nemění směr své jízdy. V hlavě bojuji s myšlenkami, proč tomu tak asi je, ale ty si nechám jen pro sebe a na papír je zveřejňovat nebudu.

V neděli vyrážíme na naše první cyklo dobrodružství. Cestou k místu nákupu povolení ke vstupu do Goldengate vidíme první africké zvířata. Opice, antilopy. Po chvíli také pakoně a nespočet různých druhů ptactva. Nakonec našlapem cca 35 km a mapujeme i přilehlé pěšiny. Mám hroznou chuť se po nich alespoň kousek vydat, ale zodpovědnost za budoucí zdárné nastavení projektu a hlavně Zbyňkovo varování, ať nejsem blbej a neriskuju, mě udrží na zpevněných cestách. Dostáváme se k hranici 2000 m.n.m. na kole. Určitě to není nuda. Vidíme stáda různých druhů zvěře pohybujících se po neuvěřitelně zelených horách pospolu, projíždíme dlouhý brod přes lagunu, hluboký po osu našich 27,5 palcových kol. Trasa je rozdělená do dvou okruhů, při čemž ten druhý je okořeněn o místo, které návštěvníka vede k restauraci. Není to však hospoda ledajaká a kdo očekává, že si v ní dá třeba něco na zub, tak nedá. Je to totiž budova, ze které můžete sledovat, jak zde žijící ptačí dravci hodují nad mršinami antilop a podobně. Hodně dramatické místo. Plni zážitků se vracíme po půl dni do naší milované africké salaše a plichtíme něco na zub a kujem plány na pondělí. Vstáváme na pohodu v 8 hodin, rychlá snídaně, foťák, objektivy, po večírku vymazaná paměť v hlavách se spoustou prostoru na nahrání nových zážitků. A že v pondělí bylo opravdu co si pamatovat. V místě zvaném Di Bus /fakt taková drsná hospoda s rezavým červeným autobusem jak z amerického středozápadu/ dostáváme zase ručně kreslený plánek mapy pro mtb. Chlapi co dělají v Čechách mapy, tu určitě vydělají majlant na přípravě map.

Vůbec, jak později zjistíme, velmi mnoho tratí v oblasti je určeno nejen pro horské kola, ale i pro pohyb na čtyřkolkách. Příběh pondělka začíná. Rozjíždíme se po pěšině, která se po chvíli mění v divokou klikatici se strmými výjezdy a ještě prudšími sjezdy. Označení Hard na plánku fakt sedí. Po chvíli se objevuje značka lebky se zkříženými hnátami. Tak to začínáme pěkně z ostra, si říkám. Zjevně se tu nedoporučuje sjet z trasy mimo. No když už jsme tu za prací, tak to musíme projet, to je přece jasné a adrenalin v těle geometrickou řadou stoupá. Před námi brod, těžko se určuje hloubka, Bylo to zase cca po osu kol, tentokrát však měkký podklad a technicky náročnější na projetí. Pokračujeme po tenké lince, z obou stran nepropustná džungle. Pocit, jestli můžeš šlápnout mimo linii trailu kvůli tomu, jestli tam není nějaká hnusná bestie, co tě kousne, je poměrně zásadní pro rychlost naší jízdy. Vidím hada s červenou hlavou. Zajímavé je, že člověk dokáže zrychlit podvědomě i do kopce, kde se ti normálně zvedá přední kolo. Zbyněk taky přežil a protože tu potvoru neviděl, šlape si svoje. Nedivím se mu. Foťák s objektivy a clonami fakt váží. Dojíždíme k roklině, která je na plánku jako jeden z cílů naší cesty. Vidíme opice, jak se mrštně pohybují po skalkách a mezi stromy. V dálce vidíme skalní plotny. Jako v Utahu. To musíme zkusit. Fotíme a radost z místa nám nekazí ani můj první defekt. Vracíme se zpět k Di Bus přes další úseky džungle a brod, kolem chatrče evokující hororové filmy. Tak tenhle fakt těžký trail musíme spláchnout pár kousky piva.

DCIM120GOPRO

Další den sháníme info o nástupních místech na mtb lokality v dostupném okolí. Přeprava na ně po rozpálených silnicích není jednoduchá a bere spousty sil díky hroznému horku a vysoké vlhkosti vzduchu. Teplota se tu klidně vyšplhá v této výšce i k 36°C. Není zde připojení k wi-fi, tak pomocí sms zpráv získáváme vytoužené souřadnice. Z nich vyplývá, že dvě z předpokládaných pěti lokalit bez přesunu autem nejsme schopni navštívit a tak na jejich návštěvu počkáme, až se chlapi pro nás vrátí a cestu do Lesotha tak budeme muset o den posunout, protože ty dvě lokality prostě musíme vidět. Ale zpět k naší Valentýnské výpravě. Natáčíme pár lehce romantických videí s Valentýnskou tématikou a pak vyrážíme. Naším cílem je místo zvané Rebellie Game farm. K odbočce na ni musíme v hicu jet zase deset km po asfaltu. Naštěstí zde není provoz a první dojmy a zkušenosti mě utvrzují v tom, že silničáři by si to tady užili. Profil silnice mění rytmus a podle toho, co jsme projeli, tak by si tu stovečku denně road jezdci užili. My však odbočujeme podle navigace k uvedenému cíli po farmářské cestě. Už ten přesun nám dal na enduro kolech s plnými bágly pěkně zabrat a cestou jsem měl v hlavě myšlenky, že asi začnu zase chodit do sauny, protože tam bude chladněji než tady. Afrika mě učí hospodařit s fyzickou energií a dodržování pitného režimu. Stoupáme dlouho přes tři farmy k té naší. Přijíždíme na potencionální nejvyšší bod naší dnešní cesty. Ptáme se černošky u horského srubu, kde je tu nástup na v mtb reuteru uvedený 16 km těžký trail. Samo, že nic neví. „To je Afrika“. Nejsem překvapený. Říká nám, že se zeptá majitelky. Po chvíli vychází a říká, že je ve sprše. Zbyněk se hned hlásí, že jí půjde umýt záda. Jenže! Špatně jsme rozuměli a majitelka je chlap. Jmenuje se Nick, jemu kolem pětašedesáti a je velmi příjemný. Zve nás k sobě domů, říkáme mu, že jsme tu pracovně a že typujeme mtb lokality pro klienty z Evropy. Dávám mu ČeMBA vizitku se svým jménem, on mi svoji, z pc tiskne mapku a říká nám, že zde je schopen ubytovat v různých objektech až 50 lidí. Posílá nás na dle plánku nejtěžší trail a říká, že to bude pro nás „hard work“, ale že si to užijeme. Měl pravdu. Loučíme se se slovy, že tento týden přijedeme zkusit ještě druhou jím doporučenou hřebenovku, která je prej lehčí. U nástupu na okruh, který kombinuje mtb trasu opět z trasami pro čtyřkolky, vidíme neskutečnou krásu místní zvěře. Zebry, pakoně, antilopy, jiné antilopy. Stáda smíšená o cca 40 až 50 kusech. V hlavě třídíš myšlenky, jak blízko k nim můžeš a vnitřně řešíš článek třeba ve VELO, jak české bajkery napíchla agresivní antilopa na růžek…

Trail je fakt velmi těžký. Zkouším pár DH pasáží, dávám chrániče na kolena, úseky, než do nich vjedeme, nejdříve prochodím pěšky. Člověk neví, jak to na skalních blocích drží. Fakt těžký trail, jen pro velmi zdatné bajkery. Výjezdy bychom možná v našich českých podmínkách při stejných sklonech dali, nicméně v jednu odpoledne v horku 36 stupňů mi dojde výkon, a protože nevím, jak daleko do cíle ještě je, raději pošetřím síly na pasáže, které snad přijdou. A přišly. Parádní skalní bloky, třeba i pár stovek metrů dlouhé jsou nejlepší co tenhle trail nabízí a kvůli nim a přítomným zvířatům oba nelitujeme, že jsme začali tímhle černočerným trailem. Takhle v únoru ve svém věku posouvám svoje jezdecké technické možnosti vysoko nad své dosavadní dovednosti. Horko nás drtí a tak sjíždíme zpět na hlavní silnici, zpět k naší chatrči v horách. Deset kiláků zpátky byl fakt docela očistec. V těchto teplotách vidím sám pro sebe jeden z hlavních problémů ježdění v Africe na kolech. Říkám si, „ale Romane, Tohle je Afrika J“. Cola s pivem nás opět zachránila. Večer je v restauraci v blízkém resortu Valentýská párty. Nepůjdu tam. Zůstanu se Zbyňou v chatrči a sledujeme hororové filmy. To se neukázalo zrovna takhle na samotě pod horama jako nejlepší nápad. Na uklidněnou ještě projedeme nějakou romantickou vánoční komedii a se slzami v očích usínáme. Další den bude věnován pěší obhlídce.

Vyrazili jsme na pěší obhlídku národního parku Goldengate i s tím, že je zpoplatněna. Uklidňuju Zbyňka, že ho na pivo pozvu, ale že když už jsme tady, tak prostě tuhle krásu musíme vidět. Trošku blbý je, že musíme nejdřív asi tak 6 kiláků pěšky po asfaltu. No co už, to je hold Afrika. Naštěstí provoz aut je tu fakt sporadický a cesta ve výhni probíhá poměrně rychle. Bereme kompletní foto výbavu, fotky z hora se budou určo hodit jako jedna z pozvánek na ježdění. Po prvních metrech v terénu jsem si stopro jistý, že kdo sem přijede primárně za ježděním na kole, si toto nedá ujít. Dech beroucí scenérie, odskočení z trasy do slovy nepopsatelného kaňonu s padajícími proudy vody. Nevím jak to napsat. V tomto případě má věta „To je Afrika“ úplně jiný význam. Vyšplháme po řetězech na nejvyšší bod naší výpravy. Popsal bych to jako pohled z profláknutých fotek z Norska od fjordů, kde se lidi fotí a nadšeně sdílejí na svých FB profilech. Pan fotograf se ujímá své práce a výsledky jsou opravdu parádní. Po stezce, kterou si představuju jako trail, scházíme dolů. Zpátky zase po asfaltu, ale tak nějak to utíká a zážitek i útrapy horka překonává. Stavujeme se do místní „večerky“ pro nějaké zásoby, mladá a pohledná snědá holka se sluchátky v uších tančí v prodejně a při platbě se na nás fakt hezky usmívá. Co víc si přát, parádní den.

Po dni turistiky vstáváme na naše poměry brzy. Potřebovali bychom auto, přesun do lokality Camel a Union je fakt na trail bajcích v tomhle horku nemožný. Vzdálenost 50 kiláků tam a dalších pade zpět plus kiláky na trailech jsou v tuto chvíli neřešitelné. Ale víme, že se tam mrkneme cestou do Lesotha.

Jedeme opět směrem na Clarens, po desíti kilometrech nabíráme výšku po farmářské cestě přes Bookport farm k Rebellie Game farm. Vzpomeneme na majitele Nicka a šplháme na hřebenovou trasu. Je podstatně lehčí než trasa z předchozích dnů. Motivuje nás hřeben hor. Už dávno jsme nad dvěma kilometry nadmořské výšky. Docela to odsýpá. Stezku z hlíny střídá v cca dvaceti až třiceti metrových pasážích jízda po skalních blocích. Schwalbe Nobby Nic na nich moc nedrží, ale vím, že je to tím, že jsou trošku podhuštěné a cesta pořád stoupá a stoupá. Sjezd zpět bude parádní. Nepochybuju. A …. A pak to přišlo. Zbyňa říká: „vylezeme támhle do sedla a uvidíme“. A viděli jsme. Pohled pro bohy. Nejen ty africké. V tu chvíli přijde sms od Viktora, který mě má v mobilu uloženého jako Afričan 1. Prej jak se máme a že za námi už v pondělí dorazí. Neodpovídám mu. Pohled na nedaleké hřebeny Dračích hor a hranici Lesotha, které je ještě o tisíc metrů nad námi je strhující. Stejně jako pohled z našich dvou tisíc sto metrů nad mořem. Dole se rýsuje meandr řeky, je úžasný. Vypadá to jako potok, ale když odečtu rozdíl výšky mezi námi a řekou, tak to bude nějaká Africká Bečva…. No jak říká Shown O´Connel ve Waltter Mittym. Jsou okamžiky, které nechci fotit a nechám si je jen sám pro sebe. Tenhle film miluju a během afrického dobrodružství se mi vybavuje několikrát. No všechno krásné jednou končí, ale ve vzpomínkách zůstává. Nad blokem hřebene Dračích hor vidíme, jak cca dva kilometry od nás hustě prší. Naštěstí bez bouřky. To by byl tady velký průšvih. Velíme si navzájem, rychle dole. Začíná poprchat. A já abych to pro jistotu zase zkomplikoval mám defekt. To ty podhuštěné kola. A do pr….., říkám si pro sebe. Tajně doufám, že jsem předevčírem dobře zalepil. Jo. Zalepil. Rychlá výměna a mažeme dolů. Do toho zkoušíme funkčnost věcí do deště od Dainese. Žádné překvapení. Skvěle fungují.

Házíme pár rychlých fotek na skalních klesáních. Afričtí bohové nás dnes měli rádi. Zbyněk přebírá velení. Po 15 kilometrech klesání, z toho cca 7 po trailu, místo zpět k chatrči zabočujeme po hlavní cestě do městečka Clarens. Potřebujeme doplnit zásoby. Ujíždíme dešti a v centru Art street v parádní restauraci dáváme baštu a pivko. Rychle vypotřebuju svůj limit připojení na net přes wi-fi a tak komunikace s nejbližšími probíhá přes Zbyňka. Projíždíme centrum městečka, které má zřejmě svou image založenou na umění, protože jsou na každém rohu krámky a galerie s místní tématikou. Nalézáme supermarket, Zbyňa jde doplnit zásoby na další dny. Mě zamrazí, když vidím týpka ze samopalem, jak tady pobíhá. Nic moc pocit. Naštěstí jen ostraha, která převáží peníze. Zbyněk je i při nakupování velmi rozvážný a tak sleduju okolí pohledem skrytým za tmavé brýle. Je to tady moc pěkné, a to nejen co se prostředí města týče. Mojí Čechové mužského pohlaví jistě pochopí. Ještě vletíme do jednoho outdoor krámku a mažem v těžkém protivětru zpět do chatrče 15 km. Ptáme se příjemného kluka, který vypadá jak Bob Marley z Jamajky, jaké má být další den počasí. Už nás zná a ví, že si dáme pivo. Zaskočili jsme ho objednávkou horké čokolády a kapučína.

Další den déle spíme. V kempu pod námi je po týdnu samoty živo. U vedlejší chatrče tlačí nová sousedka svému příteli na čele beďara a píše mu na holý zadek nějaký vzkaz. No to je Afrika.

Dnes sedáme na kola a valíme jen po zpevněné silnici napříč národním parkem a na chvíli sjíždíme do terénu natáčet videa na go-pročko. Dáme na endurech 23 kiláku „švihu“ a vracíme se do chýše. Sundáme z patra Blizze a měníme na něm pedály a chystáme se na zítřek.

Ráno se mi popravdě moc nechtělo. Čeká nás závěrečný den na úpatí hor parku Goldengate. Zbyněk se ujímá snídaně a po chvíli, kdy si nepřisedám, mi začíná říkat, že už chápe „některé“ mé příbuzné, že je tak trochu slušně řečeno štvu. Ptám se proč. Dozvídám se, že si myslel, že když už se s tím dělá, tak si myslel, že budeme snídat spolu. Je to prostě romantik. Vyjíždíme a beru pevňáka. Do videa se mu omluvím za snídani a valíme na průzkum snad lepších trailů na Bokpoort farm. Docela to odsýpá. Vyšlapeme na start areálu, potkáváme spoustu aut a asi budu nejspíš v nějakém rodinném albu jihoafrické rodiny. Už v pátek si mě fotili v národním parku. Určitě se zeptáte proč. Protože jsem si k báglu na zádech přidělal malou vlajku Česka. Zřejmě to působí exoticky. Dokonce potrubovali policejní auta atd. Tajně doufám, že je to kvůli výkonu a té vlajce a ne proto, že náš nechvalně profláknutý rodák Radovan Krejčíř zrovna bručí v nápravně výchovném zařízení tady v JAR. Ale zpět na start trailu. První kilák jsme už jeli v pátek. Trochu vyděšený jsem z koní volně se pohybujících kolem tratí. Přichází brod a za ním velká neznámá. Nemám nějak vnitřně nejlepší náladu a říkám si, teda vnitřně doufám, že to zas není nějaký černočerný masakr. Už v půlce brodu, kde mám vodu nad kolena, se zasekávám a uvízl jsem v naplaveném bahně. Kdybych řekl, že jsem v tu chvíli láteřil, lhal bych. Bylo to pravé valašské nadávání se spoustou sprostých slov, ani jsem nevěděl, že dokážu tak dlouho nadávat. No naštěstí to ten den na trailu bylo skoro naposled. Stoupáme takovým korytem cca 40 cm širokým místo tratě, kdy pokud trošku zavrávoráš, okamžitě bereš pedálem hlínu. Pak se to lepší. Potkáváme koně, pak koně a na nich lidi. Vypadají úplně v klidu. Přes skalní bloky klesáme k brodu a po trailu docela příjemně stoupáme. Je to fakt hravé a baví mě to. Kolo funguje úplně skvěle, jsem z toho úplně na větvi. Na ní jsem taky asi po kilometru skoro skončil. Trail vedl celou dobu ve stěně, pod tebou díra, která nabírala postupně výšku na několik desítek metrů. Nad tebou skalka. Pamatuju se na svoje ježdění na Gardě před x lety, kdy jsem na takovémto druhu trailu používal spešlácké enduro jako odrážedlo. Tady si šlapu. Člověk se hold furt učí. Až po místo, kdy byl skalní blok mazlavý. Naštěstí jsem zvyklý mít DX espédéčka na volno. Proto jsem zázračným způsobem nějak seskočil a sklouzl se po skalce asi metr, kde mě zabrzdila hlína. Kolo šlo kousek dál. Naštěstí nespadlo.

DCIM120GOPRO

DCIM120GOPRO

Křičím na Zbyňka, ať to jde pěšky. Není na rozdíl ode mě magor a jde to pěšky. Nasedáme a valíme ještě dva kiláky po pěkném trailu jemně do kopce, není to ani poznat. Mezitím se začalo na obloze odehrávat peklo. Směrem, kde bydlíme, je černo černá tma. Je vidět jak se kousek od nás snášejí provazy vody. Přidává se detonace hromů jako HROM. Jedu ještě kousek. Začíná valit. Rychle nepromok na baťohy a bundy. Za obloukem stolové hory je jiný svět. Zase neprší. Ale ty rány z nebe jsou krutým varováním. Ve výšce 2 km neexistují žádné stromy, není tu ani blízko nějaký skalní převis. Jako ateista marně hledám nějakou modlitbu. Babička mi říkávala, abych chodil do kostela. No co už. To je Afrika. Blizz funguje skvěle. Fakt nekecám. Su z něj u vytržení. Teda až na okamžik, kdy jsem píchnul trojkovou gumu. To byla maturita to sundat. Měníme a déšť nás míjí.

DCIM120GOPRO

Prozatím. Makáme zpět k chatrči, jde to. A už to nejde. Záplata asi nebyla provedena úplně nejlépe. Dávám duši z endura, za vydatného lijáku dojíždíme k chatrče. Jezero pod ní je o čtvrtinu větší. Ani se nevysvlékám a jdu ve všem, co mám na sobě, do sprchy. Beru mýdlo s jelenem a měním se v pračku. Jelen funguje i na vlasy. No ale ve finále to byl další parádní den….. Večer doráží z cest druhá půlka výpravy. Kujeme plány na druhou půlku africké mise a daří se nám při posezení u piva resetovat hlavy.

Bohužel ráno silně prší. Řešíme co dělat. Zůstat ještě jednu noc v chatrči nebo se rozjet i v lijáku do další oblasti. Tou má být Camelrock a Union. Oba se nacházejí kousek od hranice s Lesothským královstvím. Racionalita v nás vítězí. Nebereme kola. Za lijáku se rozjedeme SUVéčkem nejdřív na nákup do přátelského Clarenc. Nakupujeme potraviny i do Lesotha. Ani Mirek, který akci organizuje a v Afrických zemích je jako doma už přes deset let s Lesothem nemá zkušenosti. Vyzvídáme, co si myslí, jak to tam bude vypadat. Nic jsme z něj nedostali. To nás čeká až zítra. Dojíždíme těsně kolem hraničního přechodu do Camelrock. Je zde poměrně pěkný ubytovací resort, vstřícná paní majitelka. Hned od ubytování je nástup na dva traily. Podle informací je zde několik desítek kilometrů trailů, dají se různě propojovat. Zatímco Mirek zjišťuje ceny ubytování, my se Zbyňkem jdeme na průzkum. Že to tu z hlediska trailů bude super, naznačuje již kvalita značení. Zatímco v dosavadních lokalitách jsme jezdili vesměs po přírodních trailech, tak tady je zjevně od prvních metrů vidět, že si stavitel a traséři s linií moc pěkně pohráli. Jdeme cca 3 km, trail vede i přímo pod vodopádem. To je pecka. Vracíme se zpět k autu a hrozně mě mrzí, že nemám kolo. No nedá se nic dělat. Ještě zajedeme cestou zpět jednou do Clarens, koupím pár věcí na památku a vydáváme se zpět do chatrče. Tentokrát už opravdu na posled.

Camelrok

Ráno v 7oo jsme už všichni vzhůru a balíme věci. Docela rychle jsme v autě, kola na vozíku a plní očekávání vyrážíme. První co bude velká premiéra, je hraniční přechod do Lesotha. Cca 500 metrů od včerejšího Camelrock trail centra je budova celnice patřící pod JAR. Vystupujeme z auta, jdeme individuálně k přepážce. Výstupní razítko do pasu nám dává v uniformě oblečený jihoafrický policista. O dvě stě metrů dál je budova celnice Lesothského království. Je skoro stejná jako ta patřící JAR. Že to v Lesothu vypadá ale podstatně jinak než v JAR, je patrné ihned při pohledu na našeho odbavujícího policistu, nevím, jak bych ho popsal a zařadil. Vypadá tak nějak divně. Teda je to normální černoch, ale má na sobě zřejmě vojenské nebo policejní kalhoty, ale nahoře místo uniformy mikinu Adidas. Vyplňujeme vstupní papíry, vyptáme turistického tištěného průvodce a jedem. Už od první chvíle vidíme místní domorodce. Jsou to samozřejmě také černoši, ale vypadají úplně jinak. Možná si na fotkách uděláte obrázek sami. Jsou jiní už jen tím oblékáním. Všichni jsou zahaleni v takových dekách, mají pro Lesotho typické klobouky. Ty jsou vidět i na poznávacích značkách aut. Tam kde my máme symbol EU, mají oni klobouk. Všechny auta jsou tu z 90% pickupy a dodávky Toyota a ten zbytek jsou Fordy. Jiné auta jsme tenhle den nepotkali. Projíždíme prvními vesnicemi. Kruhové chatrče uplácané z hlíny na úbočích hor, jsou místy polorozpadlé. Zděný domek je vidět málokde. U cest se pasou převážně krávy a u nich stojí místní pastevci zavinutí do dek. Stále silně prší. Začínáme pomalu nabírat nadmořskou výšku. Z nejnižšího bodu (1650 m.n.m), kterým byl hraniční přechod u Camelrock se doslova vlečeme do vysokých hor. V jejich nepopsatelné kráse a zároveň jakési syrovosti jsou v dáli sem tam rozmístěné chatrče. Někdy jsou jich shluky, takové vesničky. I v dešti si velmi skromně zahalené děti hrají venku. U silnice, po které jedeme, vidím mezi domorodci v holínkách jít bosou dívku. Musí jí být hrozná zima. Člověk si uvědomí, jak se my máme dobře a napadnou ho myšlenky, jak jim pomoct. Máme strach zastavit a tak valíme pořád do kopců. Naše auto plně naložené a s těžkým vozíkem ztrácí místy dech. Potřebujeme hygienickou přestávku. Vyhýbáme se tak tak protijedoucímu kamionu, naštěstí Mirek včas sjel mimo cestu. Objevuje se nádherný vodopád, abych nekecal jak velký, tak jen řeknu několik desítek metrů. Kousek za ním je záliv nad propastí, kde zastavujeme a necháváme řidiče a auto na chvíli vydýchat. Pár fotek a jedem dál. Jsme už dávno nad dva a půl tisíci metry nadmořské výšky a stoupání je tak prudké, že se naše auto zastavuje. Nedá se rozjet ani na první rychlostní stupeň. Zachraňuje nás zařazení redukce a pomalý posun do výšek stále pokračuje. Jsem úplně v transu z toho, co vidím venku kolem sebe. V ostré zatáčce stojí totálně „vybydlený“ kamion s ulomenou nápravou. Podle stavu tady odpočívá minimálně dva roky. To se snad ani nedá objet. Dalo. Ty stoupání snad přesahovala 30%. Fakt jsme ještě nikdy nic takového neviděli. Dojeli jsme do sedla 2850 metrů vysoko. Trošku klesáme. Všude kolem divoké řeky a věřte či ne, i tady jsou typické kruhové chatrče a žijí zde v těchto drsných podmínkách lidé. Později se dozvídáme, že jejich jedinou obživou je pastevectví. U soutoku řek opět začínáme stoupat. Je chladno, pořád a pořád prší. Jsou to hodně drsné hory. Už jsme ve výšce 3 kilometry a .. a silnice pořád stoupá. Výškoměr se dnes zastavuje na metě 3279 m.n.m.. Kousek sjíždíme do jediného lyžařského areálu na jižní časti Afriky, který se jmenuje Afriski.

Otvíráme vstup do budovy, kde chceme strávit tři noci. Naše oči nevěřícně nějak nepřebírají, že tohle je místo k bydlení. No pokud jste sledovali hru Pevnost BOYARD, tak v takových menších celách bez oken s palandami nad sebou máme spát. Zbyňkovi to připomíná miniaturní byt s filmu Nástrahy velkoměsta. No co se dá dělat. To zvládneme, to je Afrika. Jinak resort Afrikaski je luxusní středisko s moderním zázemím i zasněžovacím systémem. Jsou zde moderní sruby, které připomínají domy s Islandu a to nejen svým architekturou, ale i posazením do krajiny a jejím charakterem. Personál je první den příjemný. No ale jsme tu kvůli kolům. Na recepci mě oslovuje kluk a říká, že pracoval ve Špindlu jako lyžařský instruktor. Měl jsem na sobě bundu horské služby. Hned se mě ptal, jestli u záchranářů dělám. Zajímavé. Uprostřed téměř středověku je lyžařský resort a v něm v zimě prej pracovali dva Češi jako lyžařští instruktoři. Říkám si no ty v..e .

Seznamujeme se s Jasonem Maiem, místním stavitelem a správcem trailů. Koukáme na mapu místních trailů a na videa odsud. Hlavní tváří resortu je Greg Minaar, skvělý DH jezdec a mistr světa v této disciplíně. Jdeme se za deště, který neustává projít po místních trailech. Je tu super udělaný dirtový bike park. Vedle něho jsou čtyři DH lajny, z toho dvě jsou jetelné i pro zdatnější trail bikery. Už při chůzi do kopceje cítit nadmořská výška. Cítím srdce opravdu mlátit až do ohryzku. Musím odpočinout a kopec zdolávám s přestávkami. Chlapi to otáčejí o pár stovek metrů dřív než já. Jsem totiž zvědavý a mám rád výzvy, jinak bych tu nebyl. Zkouším pevnost odpalů a některé modelace prvků vidím poprvé. Z toho mám vždycky radost, to člověka posouvá dál. Každá takováto zkušenost. Už teď vím, že tady ježdění nebude pro každého. Nejde ani tak o technickou zdatnost, ale o zdatnost fyzickou. Tady opravdu neujedeš na plno první den nějaké převýšení notabene technické. Jak zjišťuju následující ráno, tak ani druhý den to není žádná sláva. Konečně neprší, bereme mapu do báglu a vyrážíme. Zdoláváme necelých 300 výškových metrů s přestávkami právě kvůli srdeční činnosti. Přijíždíme na nejvyšší bod naší tří týdenní poutě. Výškový bod je dle GPS 3325 metrů nad mořem. Kluci přijíždějí vzápětí. Na hoře je polorozpadlá chatrč. Úplně nahoře si s nadsázkou připadám jak na Radhošti. Asi nějaká stará kaple, zasvěcená místnímu Radegastovi. Vždycky mě napadají různá srovnání, vesměs komická.

Ten pocit být takhle vysoko umocněný o premiéru je fakt dobrej. Spouštíme se prvním trailem dolů. Viktor jede něco podobného poprvé. Začínáme teda pěkně zostra. Trail má charakter enduro ježdění. Jedeme fakt opatrně, na oči. Spadnout tady může být velký problém. I tak je to moc pěkný úsek. Zapomínáme na problémy s nadmořskou výškou. Baví nás to všechny tři a Viktor válí. Pak sjíždíme na další úsek. Jsou to ve většině gravity traily kombinované s jízdou po vrstevnici. Potkáváme místního pastevce. Zastavuju a ptám se ho, jak se jmenuje. Tohle jméno si budu pamatovat celý život. Mochadu je mladý kluk, který je zřejmě nejvýše působícím pasákem v Africe. Rozuměj pasákem zvířat. Sundávám rukavici a podávám mu ruku. Samozřejmě, že musíme udělat společné fotky. Loučíme se a naše cesty se dnes ještě jednou potkají. To když projíždíme jeho smíšeným stádem zvířat. Průjezd po trailu mezi horskými ovcemi, kozami, osly je další premiérou. Všechny zvířata nakonec z trailu utekly a tak pojedeme ještě jeden krásný úsek nad útesem, pod kterým je ve velké hloubce velmi divoce řvoucí řeka. Pohled opravdu pro bohy. Ještě to beru přes půlku jednoho trailu v bikeparku. Chlapi jedou singletrail. Zase cítím srdce v krku. Po třech hodinách přijíždíme na barák a vaříme polévku z pytlíku. Odpolední program nám zase naruší déšť. Jdu si dát kafe do nejvýše položené hospody v Africe. Zkouším místní wi-fi, abych se s vámi podělil o fotku na FB. Zbyněk jednu vybral. Bohužel se to nepodaří. Je to tu fakt komplikované a to si myslím, že místní resort je jedno z nejrozvinutějších míst v Lesothu. Ustává déšť a jdeme se mrknout k řece dole. Neuvěřitelné. Na to, že vrchol je nad námi cca 250 výškových metrů, řeka tady má sílu jak naša Bečva ve Vsetíně po 42 km od pramene. Večer pak ještě něco uklohníme v kuchyni u našich cel na spaní.

Ráno vstáváme poměrně brzy. Mirek nás odváží na vrcholové partie Afriski. Sedáme na naše Rock Machine a jedeme kolem řeky hledat singletrail, o kterém nás den před tím informoval místní trail gurů Jason May. Mimochodem skvělý týpek. Hledáme nástup na trail, který má být perlou resortu. Nejdřív se pletu a nastupuju na pasteveckou stezku a zvu na ni i Zbyňka s Viktorem. Brodíme potok. No spíš malou řeku. Viktor čte terén líp než já a přechází řeku suchou nohou. Já si standardně vyberu valašský postup nejkomplikovanější cestou. Kluci s RockMachinu doufám prominou. Říkám si:“Tak je to enduro, snad vydrží dvoumetrový let vzduchem (hod) a následný dopad.“ Přežilo. Trail, který jsem na dálku objevil, byl opravdu to nejlepší, co jsme zatím jeli. Naprostá pecka, skvěle značené. Projíždíme mezi ovcemi, kozami, osly. Je to zvláštní pocit, když nevíš, jestli uhnou nebo ne. Uhýbají. Brodíme fakt mrtě potoků, stoupáme mezi kameny, bažinami. Ale je to extrémně dobře natrasováno. Výjezdy baví, baví i sjezdy. Ty dosahují i přes 25% sklonu. Viktor na premianta neuvěřitelně dává vše. Je to až trapný, ale Blizz je fakt skvělý trail bajk. Tenhle trail je TOP. Chci ho jet znovu a chlapi mají ten samý názor. Mirek na nás čeká o hoďku a půl dýl, než byl smluvený limit na setkání. Ještě nás vyváží zpět na vrchol Afriski. Tam sundáváme kola. Nasedáme zase na kola a valíme bikeparkovými traily zpět k ubytování. Jedu trošku jinou lajnu než kluci, ale nakonec se setkáme všichni na stejné lajně. Skoky se dají objet a na trailech si hrajeme. Vracím se na dva prvky a zkouším si je skočit. Je to moc dobře postavený. Nejsem žádný DH jezdec. Vše zvládám s přehledem a kluci taky. No kluci. Viktor je nejmladší, ale čtyřicítku má už taky za sebou. Takže nejsme zrovna junioři, právě proto víc zvažujeme každé šlápnutí a každé přejetí balvanů a skoků.

Každý den zvyšuje intenzitu zážitků z pobytu a z jízdy. Jsme se Zbyňkem takhle daleko od Vsetína poprvé, Viktor ze Sušice taky. Evropu máme fakt zmáklou. Tohle je ale jiná zážitková dimenze. Při každé chvilce kdy su sám, jsem vděčný, že mě Mirek oslovil na tuto akci. V člověku se tak nějak projevuje touha po dobrodružství. A tady to fakt je super. A další den znova přebil ten následný. Pro mě byl v rámci tohoto dobrodružství extrémně vnitřně zapsán přesun autem přes Lesotho. Lidé zde jsou fakt na a ve většině případů za hranicí bídy. Děti jsou ale úžasné, stejně jako u nás. Mají absolutně nevinný výraz. Ostatně dospělí jsou velmi dobrosrdeční. Vypadají teda jako bankovní lupiči. Mají totiž skoro všichni na hlavách takové ty kukly, jako když přepadáváš banku. Vůbec jejich úbor je excelentní. Mají holínky, kraťasy, klobouk nebo kuklu a vlněnou deku přes sebe. Ta jim slouží jako ochrana před deštěm, zimou a nečekaně i teplem. Za cigáro by vám nesli kolo kilometry. No ale zpět k dalšímu dni. Jak jsem psal. Přejezd přes Lesotho je zážitek nepopsatelný a jak říkal Sean Penn ve filmu Walter Mitty a jeho podivuhodný svět, jsou okamžiky, které nechci zveřejňovat a chci si je nechat jen a jen pro sebe. To je i můj příběh. Každý vnímá prožitky po svém. Já su prostě vnitřně emočně divný týpek. Takže sundáváme kola a těšíme se na sjezd ze Sani Pass. To je další zážitek, který přebyl ty předcházející. Začalo hrozně pršet, ale ty zatáčky dolů jsou fakt zážitek snů. Není to trail, není to stezka pro kola. Je to horská cesta plná zatáček neuvěřitelného sklonu a jsem hrozně ale hrozně rád, že jsme to jeli. Celý sjezd je parádní. Mirek to jede Roverem dolů s vozíkem. Kluci se fakt baví. Stojíme s Viktorem nad strží, auto už pomalu projelo a valí se Zbyněk, který nahoře fotil. Umělec J. Viktor říká“ „ ty jo, cítíš ten smrad“. Nebyl to Zbyněk v pravém slova smyslu. Jako lidsky. Byly to brzdy jeho kola. Valíme dolů k celnici s JAR. Mimochodem, ta Lesothská byla fakt krutě punková. Civilistka za okýnkem je absolutně v klidu. Směje se mi, že nemám v pasu vousy, ani brýle. Ale je milá a pouští mě. Samo že i kluky. Super je, že i v našem věku si říkáme kluci. Jasný důkaz toho, že chlapi jsou děcka až do smrti. Sorry, holky prominou, ale je to tak. O tom bude jiný pořad v TV, „Hnusná pravda“.

Sani Pass je zážitek. Proti jedoucí auta si mě fotí. Na všechny kynu a oni mi ukazují palec vzhůru. Ne jen mě. Ono to umocňuje to, že intenzivně lije.

Na celnici s JAR se převlékáme do suchého a sedáme do off-roudu. Cesta je úplně na kaši a jízda v teréňáku je další dobrodružství. A veliké. Překonáváme brody a bahenní koupele. Cesta se zdá nekonečná, kdybych nebyl stáhlí pásem v autě, tak trefím mnohokrát hlavou strop auta. Prostě další pecka. Mirek to zvládl. Dojíždíme do Underberg a nakupujeme Lesothské suvenýry. A taky pivo a místní rum. Ubytování je úžasné a ve srovnání s celami v Afriski je to úžasný sociokulturní posun. Miluju Afriku. A nejsem sám. Večer resetujeme naše harddisky místním rumem. Ten mizí a naše myšlenky na další den se množí jako černošské děti. Jsme ubytováni v resortu vybudovaném v anglickém stylu. Ranní probuzení za jasné oblohy nás všechny vyhání ven na krátce střižený trávník do parkových ploch plných laviček, jezírek, květin a pávů.

Balíme, po cestě do trailové oblasti u města Howick. Tady fakt nevím, jestli psát o trailu, který jsem bohužel hodnotil jen vizuálně při chůzi cca 3 km úseku, nebo o přírodních krásách, které jsou kolem něj. Krásný vyhlazený singláč totiž lemuje divoké koryto řeky s vodopádem, který padá do hloubky minimálně 60-ti metrů. Tak tohle určitě za rok taky dáme. Je nesnesitelné horko. Ve stínu přes 35 °C. Po dvou hodinách sedáme zase do auta a valíme ještě 390 kiláků do dalšího cílového místa. Tím je Santa Lucia. Malé letovisko s výstavní hlavní třídou. Přesuny jsou náročné nejen časově, ale i na dopravní situaci jako takovou. U každé sebemenší vesnice je několik zpomalovacích prahů, skáčeme přes ně snad dvě stě krát. Nikdy jsem neviděl tolik stojících aut s poruchou na dálnici. Běžně jsou zde také lidi, kteří si jen tak po ní pochodují nebo stopují, mnohokrát pak také přebíhají i přes tři pruhy. No prostě Afrika. Ubytováváme se ve stylovém bungalovu a jdeme projít městečko. Po návratu nám majitel říká, že máme být opatrní. Jednak jsou zde všude malé opice, které kradou věci a hlavně opatrně na zahradě večer, protože se stává, že mu na ni chodí hroši z ani ne 50 metrů vzdáleného vodního kanálu. V něm jsou také krokodýly. No potěš koště.

Další den nemá zdánlivě s koly nic společného. No ale kdo by si nechal ujít v Africe safari. My ne. Jedeme do národního parku Hluhluwe– iMfolozi Park mrknout zvířátka. Strávíme tam celý den. Poprchá a tak jsou v akci více než za horka. Lvi se válí v trávě, vylekaný slon na nás vztekle řve, nosorožec zřejmě žádá o ruku protějšek opačného pohlaví. Antilopy, divoká prasata a …. a leopard. No prostě Afrika na dosah od tebe. Máš strach se jít vyčůrat ven z auta. Jsme v safari parku sedm hodin a nejsme v polovině.

Musíme mizet, ještě chcem zkouknout duny u nekonečných pláží Indického oceánu v Santa Lucia a mrknout se, jestli na nich další – poslední den ježdění na bajku, zajezdíme. Oceán řve prostřednictvím velkých vln tak, že se skoro neslyšíme. Stojím na břehu a nechám se unášet představami, jaký krásný místa jsou někde za ním. Čas běží, začíná se stmívat. Rychle vylézt na pár dun a fičet pojíst a nachystat se na zítřejší ranní ježdění v písku.

Toho dne byl starý Bruna nervózní…. To bylo v seriálu o majoru Zemanovi. No nebyl to nervózní člověk, ale hroch, možná i dva. Přes okýnko chatky se ozývá silný šramot a zvuky, které vydávají hroši. To se opakuje. Majitel zde má takové pípáky, které se při pohybu spustí a zřejmě mají trochu nevítané návštěvníky vyrušit. Zbyněk zatím v pohodě nařezal několik desítek metrů dřeva a nic nezaregistroval. Neměl jsem si čistit uši, si říkám s trochou nadsázky, třeba bych toho slyšel míň. Ráno vstává první Zbyněk. V 5oo mu zvoní budík a nakukuje ven mrknout na oblohu. Lehce ho upozorním na noční dobrodružství s hrochama. Neohroženě opouští ubikaci a vrací se slovy, kterých jsem se bál. „vstávej prdélko, je vymeteno“. No už v tom oslovení je vidět, že jsme se v našem vztahu zase po letech posunuli díky Africe dál. Vstávám, Viktor z vedlejší chatky je taky nachystaný a vyrážíme. Po deseti minutách jsme na pláži. Duny jsou od hranice i takhle brzy ráno poměrně bouřícího Indického oceánu vzdáleny cca 70 metrů. Jsou jemně prorostlé nějakou vegetací. Zkoušíme první ježdění a je to fakt dobrý. Jsou dobře uhutněné a kousek po kousku se posunujeme po nich dál. Až do místa, kde jsou opět čerstvé hroší stopy. Hroch je velmi nebezpečné stvoření, nezřídka napadne a usmrtí člověka. Trošku znejistíme, ale pokračujeme v ježdění a focení. Fotky jsou fakt skvělé, stejně jako oceán. Jdu ho ještě prubnout. Aspoň po kraťasy tam vlezu, vlna sem tam olízne i choulostivější místa mého těla. V 8 hodin to balíme, pláž zaplňují místní lidé. Nejdou se však koupat, ale uklízet. Vůbec zde se snaží, o řekl bych až převelkou přezaměstnanost. Rozuměj tomu tak, že třeba u prodeje je jeden člověk, pokladní co tě kasíruje, další ti dává věci do tašky, třetí tě vede k tomu co potřebuješ. Stejně tak s úklidem pláže. Na její úklid by stačila třetina těch lidí. Ale zase je super, že tam jsou a něco dělají a vypadají, že jsou za to rádi. Poslední ježdění na této expedici je za námi. Cestou nás zdraví dva černí kluci z místní půjčovny kol, zastavujeme se ve snídaňovém baru na kafe. Dávají se s námi do řeči chlapi a zkoušejí naše kola a vyptávají se. Zaujal je hlavně Blizz na trojkových kolech. Po skvělém ránu přijíždíme do místa ubytování. Mike, tak se jmenuje majitel, zametá stopy po hrochovi na příjezdové cestě. Ještě před odjezdem nám říká, že mu hroch nedávno zničil plot a že ho bude opravovat.

Sedáme do auta a přesouváme se směr Johanesburg ještě s jedním přespáním na trase, ale už bez ježdění na kolech. Cestou bilancuju a loučím se s Afrikou. Hrozně se mi nechce domů. Zůstal bych, ale samozřejmě se těším domů, to bych lhal. Necelé tři týdny mi dali něco, co se těžko popisuje. Spousty inspirace, nespočet zážitků, skvělé a těžké ježdění. Poznal jsem místa, kde se málokdo podívá, zažil mnoho chvil s dobrodružným podtextem. Také jsem ovšem viděl neskutečnou bídu, ale o to větší dobrosrdečnost.

Děkuji ti Afriko, neloučím se snad na dlouho. Určitě se vrátím, se SAFRA – GO jsem domluven na další spolupráci

Mrkni na celý komediální příběh z první expedice… potřebuješ 40 minut času a sluchátka  🙂