Dobrodružství za humny

Musím prostě na chvilku od všeho vypadnout. Hlavně dostat z hlavy ty „moderní“ bajkové starosti a vydat se někde zpátky v čase, někde ke kořenům, kde to všechno začalo. Věci nabrali rychlý spád. Dva telefony s kamarády, jejich souhlas a nadšení odstarovali můj projekt Severo severo východ. Myšlenka spočívala v tom, vyrazit podle kompasu a bez telefonů z našeho rodného valašského bike resortu někam směrem na moravsko – slovensko – polské pomezí. Aspoň tak nějak to mělo být. A abych si od kol „odpočinul“, tak se cesta měla uskutečnit pro jistotu právě na bicyklech. Dva Cambery a jedno Enduro od partnerského Specializedu byly jak se pozděj ukázalo správnou volbou. A to nejen z hlediska terénu, který nás čekal, ale taky z důvodu duševní hygieny. Pro mě bylo moje enduro hlavně spolehlivým a důvěryhodným partnerem a taky tak trochu psychologem nebo spíš knězem.

Rychlý nákup a valíme

V pátek jsme určili termín a následující čtvrtek ráno jsem zavelel odjezd. Co vlastně budu potřebovat, musím jet s báglem na zádech, počasí nehlásili taky nic moc, a něco bych měl asi i jíst…. Zbyněk napsal rychlý seznam, poslal ho přes messenger mě i Michalovi. Já si ho tak nějak asi pořádně nepřečetl, což jsem později v terénu zjistil. Já měl v hlavě jen to, abych stihl všechno v práci zvládnout a aby na mě doma nebyli naštvaní, že jedu někde jen tak sám bez nich.

Zjišťuju, že bez Zbyňka nemůžu přežít. Nemám totiž bikerský spacák. E-shopy sice něco nabízeli, ale bez praktického ohmatání se mi do toho nechtělo jít a hlavně řešit objednávku v úterý, když ve čtvrtek máte jet, je vcelku pozdě. V blízkosti Bike parku Kyčerka ve Velkých Karlovicích se žádný hyper market nenachází a tak si říkám, musíš si ho půjčit. Nevím jestli to tak taky máte, ale mě se často stává, že když chci někomu kvůli něčemu zavolat nebo něco řešit, tak v ten okamžik někdo zavolá a věc vyřeší za vás. Opět můj nepostradatelný Zbyněk: „Jedu do outdoorového krámu kupovat stanový přístřešek a prodávají tam i malé bikové spacáky. Nechceš ho vzít?“ Duše zajásala, můj rychlý souhlas s nákupem mě vrátil zpět do pracovního procesu k postupnému plnění napsaných úkolů. Pět dní ještě většího zápřahu v práci uteklo jak voda, ranní rychlé rozloučení doma a s více než desetikilovou zátěží na zádech, připomínajíc spíš parašutistu za druhé světové války než back country bikera, jsem vyrazil na vlak. Samozřejmě na poslední chvíli.

Ti dva jelimani, samozřejmě spustili, že nic jiného, než že budu poslední ani nečekali. To bylo však taky naposled, co jsem byl poslední 🙂 . Tedy pro ty čtyři následující dny. Jako každá správná cesta pravých Valachů musí být odstarována panákem slivovice. Plucaňa slivovice byla mimo jiné jedním kouskem z povinné výbavy na Zbyňkově seznamu. Byl jsem jediný, kdo ji neměl…. Za to jsem měl zapalovač, což se ukázalo jako poměrně důležitý faktor při pokusech o zapálení ohně pro ohřátí vody a hlavně při diplomatických vyjednáváních se Zbyňkem a Michalem. Naše bagáž obsahovala mimo jiné i pepřový sprej proti medvědům. Na ty jsme ho ve finále nepotřebovali použít, ale několikrát jsem viděl, jak ho Zbyněk drží v rukou, aby ho použil proti mě. Párkrát jsem se během putování přistihl, že moje popichující řeči nebyly vždy přijmuty vždy jako vtípek. Nicméně mě šlo i o to, zkusit se navzájem i trochu vytáčet, abych poznal, jestli mě ti dva po těch letech co se známe, ještě mohou nějak překvapit. Musím říct, že překvapili, ale jinak než jsem čekal. Na čem jsme se však všichni shodli, bylo to, že je úplně jedno, zda urazíme za den sto nebo třeba jen deset kilometrů. Šlo jen o to, prostě jet jen tak a bez cíle.

Den první:

Z Bike parku podle kompasu na severo severo východ. „Romane, vytáhni kompas“, řekl Zbyňa. Já ho měl napsaný u sebe na tom seznamu, a tak nějak jsem ho taky nevzal. Trošku nám to hatí plány, nicméně bez konfliktu jsme vyrazili podle slunce. Teď se to ještě dalo. Součástí výpravy byla taky podmínka nekoukat na předpověď počasí a hlavně nemít zapnuté mobily. Čím blíž jsme se blížili ke Slovenské hranici, tím jsem se cítil líp. Jako správný člen horské služby říkám klukům, že tady to znám, ukážu vám kde budem stavět trail. A odbočil jsem doleva z penetrované cesty. Na takovou promočenou lesní pěšinku. Ta se po chvíli změnila v koryto potoka se spoustou padlých stromů a na obou stranách se strmými břehy, jejichž výška připomínala hráz střední přehrady. Byl to takový menší prales a Zbyňkovi se tato etapa trasy, alespoň podle jeho „romantických“ výlevů na moji adresu, vůbec nelíbila. Ani jsem se mu tak nějak nedivil. Tahal sebou na prsou totiž nikoňáckou zrcadlovku se dvěmi objektivy a na zádech měl taky cca desetikilový padák. Díky chůzi v potoce jsme měli tretry promočené hned na začátku našeho putování. Kamarády uklidnilo až mnou poručené pivo na Slovenském území. Zajímavé bylo, že i když jsme byli v místech, od nichž se často nedaleko pohybuji, údolí s potokem pro mě bylo zcela novým objevem.

Do dvou hodin odpoledne jsme se mohli kochat na výhledy na Beskydy na obou stranách státní hranice. Technické výjezdy střídaly rychlé sjezdy jako na houpačce, prostě taková Valašská rovina. Drželi jsme poměrně svižné tempo a tři kamarádi byli jako malé děti plní očekávání, co nás příští dny čeká. Nakonec jsme měli na další dva dny ještě jednoho neodmyslitelného spolucestujícího, kterým byl intenzivní déšť. Dojeli jsme na Bílý kříž a ze Slovenských hor se ozývaly detonace hromobití. Následuje poměrně rychlé rozhodnutí. Budeme spát na hřebeni a riskovat, že nás ten vytrvalý liják odkáže hned v pondělí k vyhledání praktického lékaře či ještě ten den na internu některé z nemocnic s popáleninami od blesků. V hlavě se mi okamžitě vybavila nedávná zkušenost z Vrbna pod Pradědem, kde pomáháme v bike parku. V lese mě přepadla velká bouřka a blesky padaly k zemi velmi blízko. Faradeova klec mého auta byla v tu chvíli ode mě víc než dva kilometry a můj úprk k němu byl hoden rychlostního rekordu na tuto vzdálenost. To co běhá Usein Bolt na tartanu jsem tehdy zvládl v hustém lese plném kopřiv a ostružinových šlahounů ve stejném čase. Jedeme tedy do údolí k řece Bílé a zde přespíme. Promočení na kost se ohřejeme v místní restauraci

Den druhý:

Ráno se vzbudíme a vypadá to, že déšť ustává. Neustal. Dal si asi jen dvě hodinky spánku. Přemýšlíme, jestli má smysl si brát suché věci z baťohů. No já jediný si vzal aspoň suché ponožky. V tomto stavu mi ovšem vydržely jen do okamžiku, kdy jsme vystoupali zpátky na hřeben. Normálně mi déšť nevadí, ale když prší dva dny v kuse, tak se už vytrácí požitek z jízdy, tupě šlapete s maximálním soustředěním, aby moje tělo nepocítilo pád na kamennou stezku, která se před námi otvírá. K dešti se přidává mlha a za pár minut intenzivní hromobití. Tentokrát ještě blíž než včera. Tady se ale na rozdíl od včerejška nedá sjet dolů po lesní cestě. Z hlavy se úplně vytratil pracovní stress. Na jednom kamenném úseku zkoušíme natáčet video sekvenci bez baťohů a já si připadám, že letím. Další hromy se ozývají v dálce a tak raději s Michalem popojíždíme dopředu a Zbyňu kamarádsky necháváme za sebou sbalit foťák a kameru. Náš náskok však brzy stáhnul. Začínáme chápat, proč se Velký Polom jmenuje Velký Polom. Desítky, možná stovky padlých stromů nám berou naději, že si užijeme aspoň chvilku trailového ježdění. K tomu se přidává velké množství bláta, minimálně pětkrát jsem v ten del ponořil při šlápnutí na pedálu tretru do kaluží, dvakrát jsem moje Roval kola ponořil až přes osu do bahna. Po cca třech hodinách potkáváme pěší cestovatele a prohodíme pár vět o počasí a snažíme se dorazit k osídlení na Velkém Polomu, ke kterému nás zval turistický rozcestník. Zmíněný úsek Beskyd byl díky počasí i svému profilu místy nejetelný na kole, ale třeba výstup skalkou na jeden z vrcholů mě myšlenkama zavedl na chvíli zpět do práce a už jsem v hlavě řešil, že by tam byl parádní enduro trail. Pak mě chvíli pronásledovala myšlenka, proč zrovna letos musí být tak špatné léto a že máme takový propad tržeb v bike parku kvůli počasí. Ale naštěstí opravdu jen chvíli. Zdolali jsme totiž tu překážkovou dráhu z padlých kmenů a z mlhy k nám s Michalem vystupuje Zbyňkova postava. Naše pohledy se upínají na strom, který měl průměr tak metr dvacet a byl rozštípaný bleskem na stovky kusů. Vypadalo to dost čerstvě. Říkám Michalovi, že bych u toho nechtěl být. V ten okamžik se ozvala rána jako z kanónu a kousek od nás to zapraštělo. Nedáváme Zbyňovi čas si oddechnout a v rámci záchrany našich životů jedeme hlava nehlava po lesních pěšinkách i mimo ně, až se před námi objevuje v mlze kamenná chata. Vypadá že je v rekonstrukci, nicméně majitel je zrovna zde a dovolí nám úkryt před deštěm v chatě, která nás ve vnitř velmi mile překvapila. Venku stále prší a my jsme rádi, že tentokrát nemusíme trávit v dešti večer. Déšť ustává, věci se ale kvůli stoprocentní vlhkosti nedají usušit. Nepohrdli jsme ani pivkem a teplým jídlem. Díky tomu, že moje lahvinka se slivovicí zůstala doma, nám ten večer došly zásoby našeho zázračného Valašského moku. Jsem díky tomu pod palbou kritiky mých „kamarádů“. Snažím se si je udobřit a tak Michalovi vyměňuji brzdové destičky a Zbyňkovi pochválím fotky, které ten den nafotil.

Den třetí:

Stal se zázrak. Do přístřeší nám svítí slunce a jeho paprsky mě budí svým hřejivým teplem. Koukám na Michala a ten ještě spí. Chvilku jsem myslel, jestli náhodou není jako úplně mrtvý. Vzbudil se totiž v poloze, ve které jsem ho viděl večer usnout. Budíme ho se Zbyňkem jemným přičichnutím k jeho použitým ponožkám, které i na čerstvém vzduchu měly odér něco mezi Olomouckými syrečky a nějakým již chvíli nežijícím živočichem. Jak jsme předpokládali, je nám za tento druh budíčku nesmírně vděčný. Po vyslechnutí našich nových pojmenování, usedáme opět na bajky a spouštíme se desetikilometrovým sjezdem do civilizace. Ale jen co se průjezdu týče. U turistické mapy se rozhodujeme kam dál. Původní plán jet na severo severo východ dostává vale a zkoušíme se dostat na hřeben Ostrého a Javorového. Nasadil jsem tempo a čekám až nahoře. Vnitřně si říkám: „Zbyňa musí trpět jako kůň, přece jen se vleče s tou foto výbavou a je to kus chlapa“. Michal je zakladatel Vrchařské koruny Valašska a až do našeho tripu jezdil jen hardtaila a spíše po zpevněných cestách. Na trailech mě překvapil, jak stíhá. Zničeho nic se ve mě budí soutěživost a vnitřní našeptávač mi nařizuje, abych porazil i Michala. Jedu strojově a v hlavě mám slova Lea Königa: když to chvíli nejede, tak si vystoupím a když to jede, tak si nastoupím. Fiktivně svádím bitvu s borci z Tour a i přes zátěž na zádech si na hřebeni dostatečně odpočinu, než se kluci oběví. Míša samozřejmě dřív. Zbyňka vítáme se slovy: tak teď si si odpočinul pohodovou jízdou do kopce, zatímco my jsme jeli na výkon, tak jedeme zrovna dál. Zbyněk kontruje: „já mám vařič vy ……..“.

Den čtvrtý:

Budím se protože slyším první návštěvníky hřebene. K mému údivu jsou to vysportovaní senioři, kteří si přišli jen tak vyběhnout v neděli ráno v půl sedmé na kopec. Obdivuju jejich vitalitu a pohodu, která z nich srší. Mě tak nějak všechno bolí a do hlavy se mi vkrádají myšlenky, co doma, co v práci. Snad se nic nestalo. Vždyť dříve mobily nebyly a dopisy chodily i týden. Tím se uklidňuju a při pohledu na protahujícího se Zbyňka si vzpomenu na medvědy, které jsme během našeho putování naštěstí nenarazili.

Vaříme čaj a snažíme se do sebe dostat poslední zásoby potravin. Před půl devátou sedáme na naše kola a vracíme se zpět na hřeben, abychom si konečně užili něco málo trailů s jediným cílem. Pomalu se spouštět po vrstevnicových pěšinách někam do údolí. Posledních šest kilometrů je opravdu z kopce a dole je to poznat na kotoučích našich brzd. Zapínáme mobil a voláme si domluvený odvoz.

Cestou domů bilancujeme. V pekelném počasí jsme najeli něco málo přes 140 kilometrů. Dobrodružstvím byly průjezdy v bouřkách, kdy člověk opravdu neví, z které strany do vás uhodí blesk. Těžký terén v kombinaci s počasím a těžkou bagáží na zádech nás fyzicky unavil, ale nikomu z nás to nevadilo. Bylo to prostě super. Příště pojedu zase, ale tentokrát zkusím ještě přitvrdit, dám si něco víc o samotě. S odstupem času si uvědomuju, že ty čtyři dny sice byly náročné, ale denní pracovní povinnosti, i když se týkají kol, jsou mnohem víc únavné. Už i vím, kde to příště bude.