A jedeme dál. Z Kamčatky plné sopek a rozlehlých hnědých plání pokrytých částečně sněhovou pokrývkou a z území mínusových teplot se přesouváme na jih černého kontinentu. Naše pouť třemi africkými zeměmi začíná v Jihoafrické republice. Jedeme ve čtyřech lidech. Mě, Tomáše a Kamila doplnila Jana, která náš projekt vede za Českou televizi.

Vyrážíme z letiště ve Vídni přes Addis Abebu v Etiopii do Johannesburgu. Let proběhl bez jakýchkoliv komplikací a před příletovou hlavou největšího města nejjižnější africké země nás čekají naši dva průvodci se dvěma terénními Land Rovery. Na vozík jednoho z nich upevníme naše vaky s koly 4ever, já s Tomášem sedáme do jednoho z aut s řidičem Mirkem, v druhém vozidle pak veze Janu s Kamilem Honza. Naše první zastávka je v městečku Memel. Jeho název je zřejmě odvozen od města v Litvě na pobřeží Baltského moře, které dříve patřilo pod Prusko. Prusové v minulosti právě kolonizovali tuto část Afriky, a jejich německá stopa je vidět na architektuře města, které se nachází v nadmořské výšce přes 1700 metrů nad mořem. Ač jsme v Africe, věřte mi, že teploty tady v zimním období padají klidně i na -10 stupňů pod nulou. Na jednu noc přijmeme pozvání k noclehu u místních osadníků, kteří se živí jako podnikatelé v agroturistice a tak ubytování v apartmánech má poměrně vysokou úroveň. Přijímáme i pozvánku na večeři. Paní majitelka nám naservíruje místní specialitu, vařené hovězí ocasy s rýží, zeleninovou přílohou a čerstvými džusy. Město je známé především díky jedné z bitev Burských válek, nám dnes posloužilo jako místo, kde jsme mohli nahlédnout do tradiční místní gastronomie a s Tomášem dát dohromady kola po cestě. Tomášovi to jde jako vždycky rychleji, a tak si mě standardně dobírá. Beru to s nadhledem, však se znám. Sám jsem se zařadil do mnou vymyšlené kategorie mužů „nic neumím, ale všecko dokážu“😊. Dávám kolo na auto a vzpomínám na první africkou návštěvu. V Memelu jsem tehdy také přespal, byla to moje první africká noc vůbec, takže ji mám velmi dobře uloženou v paměti. Intenzitu vzpomínky umocňuje historka, kdy mi tehdejší parťák Zbyněk nevím proč zavřel při opakovaném donášení kufrů do apartmánu dveře z čirého skla a jak mám takový trošku větší frňák, tak jsem do těch dveří tím mým sonarem narazil a byl jsem rád, že jsem si ho nezlomil.

Odjíždíme do první naší bikové vysněné destinace tady. Tou je trail z hřebene Dračích hor na hranici s Lesothem vedený po horské stezce a dále po horské cestě. Na start vytlačíme kola po stejné stezce, po které pak budeme sjíždět. Výhled je dechberoucí, ale čas běží a nás čekají cca 3 kilometry po horské stezce, pak dalších pět po horské cestě a následně dalších 15 po farmářských hliněných cestách. Než dojedeme z horské pěšiny na druhý úsek, vidíme jak se dole pod námi blíží našim směrem bílý terénní pickup. Na patě svahu cca 50 výškových metrů pod námi na nás gestikuluje muž v klobouku a něco hlasitě křičí. Vystupuje z auta a běží k nám. Vůbec netušíme, o co jde až do chvíle, kdy na nás míří brokovnicí. Pochopíme to až při další komunikaci s ním, kdy nám vysvětluje, že pozemek i s trailem patří jemu a že si nepřeje, abychom tu byli, že jsme porušili pravidlo zákazu vstupu na jeho pozemky. Dost nás vyděsil, hlavně i proto, že na nás neustále mířil. Ani nás nenapadlo, že se tady nesmí, byli jsme tu už vícekrát a nebyl nikdy problém. Co jsme si však neověřili, a bylo to pro nás velké ponaučení do příště, je skutečnost, že farma a pozemky k ní patřící změnili majitele. No měli jsme na této výpravě poprvé štěstí, a naštěstí ne naposled. Z respektem opouštíme místo nečekaného setkání a dojedeme úchvatnou krajinou lemovanou oranžově až zlatě zabarvenými skalními masivy na hranici národního parku Golden Gate. Jak název napovídá, tak zlaté zabarvení skal se přeneslo i do názvu parku. Po zážitku a zdržení se s farmářem nemáme už časovou kapacitu projet si některý z cyklistických okruhů tohoto úchvatného místa plného pakoňů, antilop, zeber a opic a především dravých druhů ptáků. Zapadá Slunce a tak je zlaté zabarvení hor ještě víc umocněno. I ta chvilka tady je tak skvělá, že nás ta atmosféra v parku nabíjí pozitivní energií tak moc, že úplně mizí jakákoliv únava.

To je moc dobře, protože v dalších dnech budeme potřebovat spoustu sil. Cestou do trialového ráje s názvem Camelroc. Je to klidné místo s nádhernou krajinou prakticky bez lidí, které se nachází na Vysočině, poblíž hraničního přechodu Caledonspoort do Lesotha. Tento velkolepý pískovcový kopec s dominantou skalního bloku ve tvaru velbloudí hlavy má krásné výhledy do krajiny plné ptáků, drobné zvěře, antilop a pštrosů. My tu jsme ale kvůli ježdění na jedněch z nejobtížnějších trailů v JAR. Na náhorní plošině nad Velbloudí skálou je na hraně útesu několik desítek kilometrů dlouhý trail, který je sice spíše vrstevnicového charakteru, ale je na přímém Slunci bez jakýchkoliv stromů, a tak jízda po něm je velmi náročná. Musíš mít opravdu velké množství tekutin, aby si horkem nezkolaboval. Adrenalin jízdy umocňuje přítomnost divokých koní, kteří na tebe při jízdě reagují a jsou schopni běžet k tobě velkou rychlostí. Přiznám se, že jsem měl větší respekt, než když nás před několika dny ohrožoval brokovnicí farmář. No ale my jsme tento trail jeli při minulé návštěvě, takže jej nyní jen trošku ochutnáme. Chceme totiž jet černý sjezdový trail dlouhý 7 kilometrů. Ten startuje právě na zmíněné plošině nad hlavou velblouda a na jeho start musíme kola vytlačit. Je to nejtěžší trail, který jsme kdy v Jižní Africe jeli. Z hora vede volnými balvany a kameny, pak přechází do série klopených zatáček, aby se v prostřední části klikatil v zářezu skalní hrany, kdy je pod vámi kolmý sráz o výšce několika desítek metrů. Jakékoliv zaváhání na kole by mohlo být fatální. Soustředím se tak, že až dole registruju, že jsem si roztrhl dres včetně kůže na levém předloktí. Trail jsme zvládli na jedničku a záběry z dronu, které pořídil Kamil, jsou jedny z nejkrásnějších, které na našem africkém dobrodružství natočil. Než naši průvodci s Janou nachystají na večeři něco na zub, Tomáš navrhuje, abychom si dali ještě jeden kratší singletrail vedoucí od našeho bungalovu dolů k řece Caledon a do kempu se pak vrátíme stoupáním po silnici. Jsem rozhodně pro, protože to bude určitě parádní jízda. Jeli jsme jej nakonec dvakrát. Při první jízdě jsme totiž museli trail uklidit od tak nějak systematicky uložených větví v trase trailu v mnoha místech, především u koryty řeky. Nevadí, dvacet minut práce žádného Valacha ještě nezabilo a tak po prvním průjezdu dáváme druhý, plynulý přejezd po fakt pěkném trailu, jehož krása je umocněna tokem řeky v těsné blízkosti. Po parádní jízdě se jdeme pochválit na recepci kempu, že jsme jim uklidili stezku. Byli jsme dost silně překvapeni informací, že jsme to čistit neměli, že to bylo schválně zaházeno větvemi. Důvodem těchto zábran byl výskyt krokodýlů v řece u trailu. No ty vole.

Málem bych zapomněl. Cestou do Camelroc jsme se zastavili do městečka Clarens. Je to takový jihoafrický Špindl, nebo Cortina dAmpezzo v Dolomitech. Krásné městečko plné umělců, obchůdků se suvenýry, outdoorovými krámy, nabízí také několik velmi stylových a kvalitních restaurací. V jedné z nich mě na WC překvapí nápis nad toaletou „Nesplachujte psy a kočky“. No to je prostě Afrika.

V Camelrocu dáváme večeři, pokecáme o našem ježdění a plánujeme další dny. Počasí jak ze žurnálu, bez pádu, co víc si přát. Ráno vstaneme, sedneme na kola a přes celnici, která je od nás vzdálena čtyři sta metrů vjíždíme do Lesothského království.

Do Lesotha jedeme snad už počtvrté nebo popáté, já to snad už ani nevím. Poprvé do něj však vjíždíme na kolech. Náš úmysl jet co nejdál a co nejvýše k našemu cíli, kterým má být Bikepark Kapoko, bere za své po několika kilometrech jízdy na houpajících se celoodpružených kolech s bágly na zádech. Je horko a těch dalších 70 kilometrů vedoucích téměř jen do kopce a ve sklonu stoupání blížících se k 30% s převýšením 2900 metrů našim mozkům dává povel, nebuďte magoři a naložte kola na vozík za autem. Slezli jsme s Tomem s kol ve stejný okamžik, aniž by jsme se domluvili. Až taková harmonie mezi námi panuje. Říkám mu: „Kde si ty vole byl, když jsem se ženil?“. S úsměvem sedáme do doprovodného auta a horskou silničkou lemující řeku Caledon. Tohle království má několik nej, ne všechna jsou však chvály hodné. Mezi ty opravdu zajímavá nej patří informace, kterou se tu pokusím dobře vysvětlit. Lesotho je země, jejíž nejníže položené místo je nejvýše položeným nejnižším místem kterékoliv země na světě. Chápete? No snad ano, když si to přečtěte ještě jednou, víckrát😊. Mezi ta negativní nej paří skutečnost, že království patří mezi 10 nejchudších zemí světa, je zde obrovské množství osob nakažených listeriózou a HIV.

Cestou k jednomu z mála lyžařských areálů na území Afrického kontinentu se nám naskytují nádherné výhledy na divoké toky řek, které padají v mnoha vodopádech z nadmořských výšek přes tři tisíce metrů dolů do údolí v mnoha kaskádách. Hory jsou neuvěřitelně zelené, taková ta zelená jarní hutná barva plná vody. Jinak to tu vlastně ani neznám. Projíždíme asi čtyřmi menšími městečky, všem vévodí pouliční trhy. Tohle to já mám rád. Kdekoliv přijedu a je možnost nasát jejich atmosféru, tak si to jdu osahat. Tady bohužel není čas. Musíme dnes dojet do Kapoko, ubytovat se a zjistit, co je možné z místních trailů sjet. Náš plán pro Lesotho je totiž pevně daný. V Kapoko bikepark, který navrhoval Greg Minnaar, několika násobný mistr světa ve sjezdu na horských kolech, je zároveň logicky hlavní mediální tváří resortu. K mému překvapení není sám, o tom za chvíli, zpět k našemu plánu. Musíme sjet a natočit 14 kilometrů dlouhý pastevecký trail, který je jedním z plánovaných vrcholů našich cest, pak dáme dva sjezdové traily přímo v areálu a Tomáš si zalítá na jump lajně pro kameru. Při natáčení nabíráme odvahu a jedeme nahlédnout až do útrob několika z pasteveckých chatrčí, které lemují trail. Je to opravdu těžko uvěřitelné, v čem tady lidé dokáží přežít. Přijedeme k chatrči bez střechy, ne všechny je tady mají. Nachází se na skalním bloku nad řekou. Pozemek patřící k chatrči je ohraničen jak jinak, plotem z balvanů a větších kamenů. Jako dveře do chatrče slouží na půl rozřezaný plechový sud. Uvnitř cca 4 metry široké kruhové kamenné stavby je lůžko, postel jak z pekla. Opět kamenná. Na ní je suchá tráva místo matrace. Jako úkryt před deštěm, když chýše nemá střechu, slouží pastevci druhá půlka plechového sudu. Fakt mazec.  Člověk si zas a znova díky cestování uvědomí, jak se vlastně mám dobře. Nastupujeme na trail, který zezačátku rychle ztrácí ve sjezdu výškové metry. Jsme domluveni, kde zastavíme. Jana pochoduje se zvukařskou brašnou a pomáhá Kamilovi nosit kamery. Když zastavíme, tak se z vysílačky ozve něco, co nechceš slyšet. „Kluci, dejte to ještě jednou, mě se ten záběr nepodařil.“ Jana říkala, že když natáčeli Jednou stopou Afrikou s Martinem Písaříkem a Igorem Brezovarem, bylo to v těchto situacích mnohem jednodušší. Motorku otočíš a kilometr zpět ujedeš za minutu i méně. Na kole to tak rychlé není. Musíš je vytlačit, nést na zádech a jeto minimálně v tomto prostředí na třicet minut. Ještě že nás to tady tak baví a neremcáme a rádi si ten úsek dáme znova. Zhruba v půlce zastavujeme na svačinu. V těchto místech nás před třemi lety zastihla bouřka a já vzpomínám, jak jsme ujížděli velkou rychlostí na oči dolů, aby nás blesky nezasáhly. Tenkrát jsme viděli, jak jejich údery tříštily skály na malé kameny. To bylo tehdy dobrodružství. Dnes dojíždíme za slunečního svitu, který úplně nehřeje. Na startu trailu byly zamrzlé kaluže. Po návratu do bikeparku stíháme plánované dva sjezdy. Jdeme na večeři do velmi pěkné restaurace v alpském stylu. My sice bydlíme v takové zvláštní kontejnerové ubytovně na patrových palandách, nicméně všude zde jsou postaveny luxusní chalety, apartmánové byty. Areál žije také v zimě. Je zde 6 zasněžovacích nádrží, lyžařská dvoukotva. Lanovka by zde kvůli větru nedávala uživatelsky smysl, pořád by stála. Areál patří Evropanům a kvalita je vidět. Co by za to dali v mnoha areálech u nás. Vyspíme se, průvodci nachystají snídani a valíme autem několik hodin po rozsáhlých horských pláních v nadmořských výškách kopírujících vrstevnici 3.000 metrů nad mořem k dalšímu vrcholu našeho ježdění, k Suni Passu. Zní to divně, ale vrchol každé naší jízdy je vlastně dole. Každá z těch cest je pro nás vlastně také cestou domů. Ať je to na začátku, uprostřed nebo na konci výpravy. Než se spustíme nádherným horským průsmykem dolů, chceme ještě nahlédnout, jak žijí lidé v blízkosti jednoho z nejvýše položeného diamantového dolu na Světě vůbec. Jmenuje se Letseng a byl v něm vytěžen čtvrtý největší diamant ze všech kdy vytěžených. Jak je důl velký vidíme až doma v Čechách. Dron s kamerou totiž přeletěl obrovský, snad i 100 metrů vysoký val z důlní hlušiny a dostal se nad těžební jámu. Fakt mazec. Ještě větší mazec je život místních lidí, kteří čekají v kamenných domečcích pod dolem na pracovní příležitost. Byli jsme pozváni dokonce do útrob jednoho z nich. Na stěnách igelitové plachty místo izolací, topení prostřednictvím páry z konvice vařící vodu. Dvě postele, u každé z nich igelitová větší taška s oblečením, holky tam mají čisto. Je to sice mnohem lepší než u pasteveckých chatrčí v Kapoko, ale tohle také nechceš.

Vysněný Suni pass se mění v pekelnou jízdu z prudkého kopce v husté mlze a dešti. Nemám kontaktní čočky, jen dioptrické brýle, na které se lepí hlína, mlha, déšť. S Tomášem přijíždíme k celnici zhruba 30 minut před její zavírací dobou. Auta bohužel tak rychle nemohou a přijíždějí 40 minut po její oficiální zavíračce. Máme velkou kliku, že jeden z celníků bez počkal a auta odbavil. Jinak bychom museli být v dešti přes noc déle než 12 hodin. Déšť neustává. Přijíždíme do jednoho z ubytovacích resortů v blízkosti národního parku HluHluHve. Posedíme ve velmi pěkné stylové restauraci, plánujeme návštěvu národního parku. Před spánkem ještě koukneme na předpověď počasí. Ta nevypadá úplně dobře, vlastně nevypadá vůbec dobře. Vypadá vlastně úplně nejhůř. Má pršet několik dalších dnů a z nebe má spadnout doslova oceán vody. Ráno vstáváme a děláme rychlé rozhodnutí. Nemá smysl zůstávat, jedeme dál. Do Eswatiny. Než se však dostaneme do této druhé nejmenší africké země, čekají nás ještě dvě komplikace. Musíme někde nechat udělat testy na Covid, což by za normálních okolností nebyl asi problém. Ovšem v okamžiku, kdy musíme auty brodit řeky, které se staly z místních cest několik dlouhých kilometrů, začíná být problém odběrná místa nalézt. Armáda uzavřela celou oblast KwaZulu-Natal kvůli největším povodním v historii Jihoafrické republiky. Za jeden den stovky obětí, téměř padesát tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Stihli jsme odjet opravdu na poslední chvíli, oblast zůstává na několik dnů uzavřena k pohybu osob. Covidové testy nakonec proběhly také v pořádku a tak se vydáváme za dalším dobrodružstvím do Eswatiny.

O Svazijsku jste možná už slyšeli. Víte ovšem, že hranice této druhé nejmenší africké země zůstávají po mnoho desítek let stejné, ale název země se změnil? Je to tak. Eswatini, tak se v současné době Svazijsko jmenuje. Do této nádherné země ujíždíme z Jihoafrické republiky před největšími povodněmi v dějinách nejjižnější země afrického kontinentu. Než se dostanu k našemu Svazijskému příběhu, ještě se chci vrátit k názvům Svazijsko a Eswatini. Samozřejmě nás zajímalo, proč došlo k přejmenování této země. Eswatini není republikou, ale podobně jako Lesotho je královstvím. Do jaké míry mělo vliv na nové jméno země ego jejího panovníka, to vám nedokážu říct, ale jmenuje se Mswati a čte se to Eswati. My však slyšeli jiný důvod, než je touha absolutistického monarchy něco trvalého po sobě zanechat. Podle této verze byl Mswati na „dovolenou“ do Švýcarska. Zemi helvetského kříže se anglicky říká Switzerland a Svazijsko se pak překládá jako Swaziland. Nabyl pak dojmu, že turisté si to pletou a místo do Savzijska jezdí do Švýcarska. To zřejmě asi pravda nebude, co ovšem pravdou je, tak toto království je minimálně stejně krásný kus planety jako Švýcarsko.

Jakmile jsme přejeli státní hranici, jako by lusknutím prstu došlo ke změně počasí. Jako by přímo nad ní byla postavena nepropustná průhledná stěna, která dešťové mraky do království nepustila po celou dobu našeho pobytu. Království není velké, pokud si dobře pamatuju, tak od severu na jih cca 120 kilometrů dlouhé a od západu na východ pak 130 kilometrů. Je to země plná hor a nádherných skalních útvarů a množství vodopádů. Než jsme k nim dojeli, zastavili jsme se v hlavním městě nakoupit nějaké zásoby. Mbabane, je hlavním městem se vším všudy. Mimo královského paláce zde zasedá i parlament, ve městě jsou obchodní domy nabízející vše, co známe od nás z Evropy. Na velkém parkovišti u jednoho z těch hypermarketů chceme zaparkovat naše auta. Přichází k nám voják se samopalem a ukazuje nám, ať zaparkujeme vedle jejich obrněného transportéru. Naši řidiči zůstávají v autě a zatím co my nakupujeme, tak se kolem našich aut začíná shromažďovat partička podezřelých individuí. Když se vrátíme k autům, tak jsme pochopili, proč nás vojáci nutili parkovat vedle sebe. Přeci jenom Mbabane má 1,250 miliónu obyvatel, kteří zrovna bohatstvím neoplývají. Než odjedeme, vojáci po nás chtějí alespoň dvě telefonní čísla. Prý nám budou psát, jestli něco nepotřebujeme. Úplně se mi tomu nechtělo věřit, ale představte si, že nám v průběhu pobytu přišlo několik SMS zpráv s dotazem, zda jsme v pořádku a něco nepotřebujeme. To bylo velmi milé, a nikde na cestách jsme se s něčím takovým nesetkali. Naštěstí jsme nemuseli jejich služeb využít. Co jsme chtěli v Eswatini vidět, to se nám podařilo doopravdy zažít na vlastní oči. Našim prvním cílem byla jízda po místních blátivých cestách k největšímu žulovému monolitu na světě, Sibebe. Teplota vzduchu v červeno zeleném království dosahovala teploty vyšší než 35°C, stíny vlastně neexistovaly, protože paprsky dopadaly na Zemi téměř v kondici. Na kolech si chceme sjet dvě stě metrů dlouhé kamenné kaskády kolem vodopádu. Než se tak stane, Tomáš spadne z výšky téměř dvou metrů z kamenného mostu. Naštěstí dopadl do snad jediné měkké hromady zeminy, kterou řeka zkoncentrovala u jedné z podpěr mostu. Fakt bych řekl, že to byl skoro zázrak. Vstal jak gladiátor ze země, sedl na kolo a v pohodě sjel dvě sta metrů skalního bloku lemujícího vodopád. Než jsme dojeli na úpatí Sibebe rock, navštívili jsme ještě jeden z místních vodopádů nacházející se kousek od města Piggs Peak. Nádherné místo. Zhruba pět kilometrů pěší chůze stálo za to. Nádherný výhled a skvělý Relax u něj jsem málem vykoupil vlastním životem. Jak jsem při chůzi koukal pod nohy, tak jsem se úplně nesoustředil a téměř jsem spolkl pavouka. Ten měl být podle našich průvodců jedním z těch nejjedovatějších na území Afriky. Jsem silný alergik na kousnutí hmyzem a tak jsem děkoval všem svatým, že mě zachránili. Zpátky do sedel a jedeme konečně k vytouženému masivu Sibebe. Ten nakonec zůstává námi nepokořen. Až pod ním jsme zjistili, že je tam jízda na kole zakázána. My pravidla neporušujeme, a tak se spokojíme s nádherným výhledem na něj.

Ráno brzy vstáváme. Tentokrát necháváme kola v příjemném resortu, kde bydlíme v poměrně pěkných apartmánech. Sedáme do auta a jedeme k nejstaršímu dolu na železnou rudu na světě. Ano, opravdu nejstaršímu. Jeho stáří je 43 tisíc let a jmenuje se Lion Cavern, Těžba přestala teprve nedávno a stroje jsou připraveny se znovu rozjet. O licenci na těžbu údajně zažádali Indové a Mswati III dle místních za úplatek ve výši 25 milionů dolarů se zahájením těžby souhlasil. Lion Cavern byl druhou nejvyšší horou království, než se do jeho vrcholu zakously právě těžební stroje. Ty doslova okousaly vrchol pohoří a v těžební jámě velkých rozměrů vzniklo jezero obrostlé bujnou vegetací. Při pohledu na něj se v představách dostávám do filmu Jurský park, a vyhlížím hlavy dinosaurů. Máme kola od našeho českého výrobce kol 4EVER a určitě by se jim líbili fotky tady z té industriální zóny mezi těžebníma stroji. Úplně jsem se viděl na tom pojízdném pásu nakládajícím hlušinu na kole, to budou fotky!!!! Bohužel to ale nevyjde. Přichází ostraha s kalašnikovem v rukou a důrazně nás upozorňuje, abychom odešli. Prosba ani nabídka peněz tady opravdu nefungují. Jedeme dál. Naším cílem jsou jedny z nejstarších jeskyních maleb na světě. Bushmani je malovali na stěny velmi těžko přístupné jeskyně už před 4300 lety. Opravdu jedny z nejstarších v historii lidstva. Neskutečný zážitek. Eswatini je země barev a neskutečných vůní a ještě bohatší historie. Myslím si, že to určitě nevíte, stejně jako jsem to já nevěděl, než jsem se začal na tuto zemi připravovat při plánování expedice. Když se jezdí do Afriky, tak do Botswany na zvířata, k Viktoriiným vodopádům, na faunu a flóru delty Okavanga, ale proč by někdo jezdil do Svazijska? Že? Příroda je nádherná, země je oranžovo zelená, neskutečně bohatá na vegetaci. Svazijsko je jedna z mále zemí, kde jsou lvi ve volné přírodě, tak člověk musí být ostražitý, my jsme tedy žádné naštěstí nepotkali, Svazijsko je země s jednou nejstarších kultur jižní části afrického kontinentu. Pro tuto část planety mělo stejný význam jako pro Evropu staré Řecko nebo Římská říše. Neskutečné. Ze všech zemí v rámci našeho projektu pro mě největší překvapení v tom nejlepším slova smyslu.

Představte si, jak jsem vám tu psal o těch vojácích v hlavním městě, že chtěli naše telefonní čísla, tak nám opravdu každý večer psali SMS, zda jsme v pořádku a kde se nacházíme. To je servis hodný prezidentské delegace!!! Po celou dobu našeho pobytu v Eswatini jsme nezaznamenali jediný problém s místními lidmi. V tomto království je jako v téměř všech afrických zemích povinná školní docházka a k mému překvapení se tahle povinnost i vymáhá. To je velmi dobře, protože v některých zemích je sice také povinná, ale nikdo to nekontroluje, což je velmi špatně. Teď mě berte trošku s nadsázkou. Na počtu dětí školou povinných se zřejmě velkou měrou podílí i sám panovník Mswati III. Každý rok totiž rozšiřuje počet svých manželek a když si vybírá novou ženu, tak je mu představeno několik tisíc místních dívek.

Naše cesty třemi africkými zeměmi se v rámci projektu Světem na kole se přiblížily do závěrečných dní. Ty trávíme v mece outdoorových aktivit východní části JAR, v městečku Waterval Bowen. Desítky náročných lezeckých cest, více než sto kilometrů trailů pro horská kola, řeka s vodopády. Nádherné místo s pohnutou historií.

Došlo zde totiž ke katastrofě vlaku 16. listopadu 1949. Vlak převážející migrující dělníky z Mosambiku vykolejil na úzkém mostě v Emgwenya (dříve Waterval Boven). Při této strašlivé železniční nehodě přišlo tragicky o život 63 cestujících. Zesnulí cestující byli pohřbeni v hromadném hrobě vedle mostu, ze kterého se vlak zřítil. O tragédii vypovídá i pomník postavený k uctění jejich památky.

Abych se s Afrikou neloučil ve smutném tónu, musím vám říct, že moje vzpomínky na Afriku nejsou rozhodně pochmurné. Ba naopak. Afrika je pro mě zcela určitě nejkrásnější kontinent, Barvy, vůně, hory, řeky, jezera, pouště, divoká zvířata, úžasní lidé. Některé jejich příběhy samozřejmě nejsou těmi, které bychom my, rozmazlení Evropané, chtěli prožít. Určitě jsou ale velmi zajímavé a poučné pro formování hodnot života v našem běžném prostředí. Mě určitě tohle cestování posunulo v náhledu na to, čemu tady u nás říkáme problémy někam jinde.

Zde přidávám internetové odkazy na internetové vysílání České televize na díly:

2/8 Lesothem, zemí s jednou hranicí

https://www.ceskatelevize.cz/porady/13840668435-svetem-na-kole/221562260440002/

3/8 Jihoafrickou republikou, zemí Dračích hor

https://www.ceskatelevize.cz/porady/13840668435-svetem-na-kole/221562260440003/

4/8 Eswatini, královstvím jeskynních maleb

https://www.ceskatelevize.cz/porady/13840668435-svetem-na-kole/221562260440004/